Článek
Když výčitka trefí vlastní lavice
Taťána Malá měla ve Sněmovně jednoduchý úkol: ukázat na opozici a říct, že zdržuje. Jenže šéfka poslanců ANO si při tom naběhla tak dokonale, že se sněmovní smích dal považovat skoro za procedurální reakci.
Podle stenozáznamu Poslanecké sněmovny Malá v úterý večer připomněla, že je 20:39 a poslanci teprve schválili program schůze. Pak se pustila do opozičních stran: „Říkali jste, že nebudete jako my, že nebudete obstruovat.“ A právě v té větě se celé kouzlo nechtěného rozsvítilo jako maják.
Protože ano. Přesně to je pointa.
ANO teď z vládních lavic rozhořčeně kritizuje techniku, kterou v opozici samo používalo jako pravidelný pracovní nástroj. Malá nechtěně řekla nahlas to, co by si její klub měl spíš psát malým písmem na zadní stranu poznámek: „jako my“ v praxi znamenalo dlouhé projevy, blokování schůzí, noční jednání a politickou taktiku, při níž se Sněmovna měnila v čekárnu na další přednostní právo.
Smích v sále tedy nebyl jen pošklebek opozice. Byl to zvuk politické paměti.
Obstrukce jako zbraň i nářadí
Obstrukce nejsou samy o sobě sprosté slovo. Parlament není výrobní linka, kde má opozice držet ústa a mačkat tlačítko podle přání většiny. Když vláda tlačí sporný zákon, menšina má právo brzdit, mluvit, zdržovat a nutit kabinet k veřejnému vysvětlování. To je součást parlamentní hry.
Problém začíná ve chvíli, kdy se z obstrukcí stane morální skandál až poté, co se člověk přesune z opozice do vlády. Včera nástroj demokracie, dnes údajná sabotáž práce pro občany. Tak rychlou proměnu hodnot dokáže vyrobit jen politická moc a krátká paměť.
Minulé volební období nabídlo dost materiálu. iROZHLAS loni popsal, že poslanci už tehdy jednali po 21. hodině častěji než za předchozí tři období dohromady a že mezi nejvýraznější řečníky patřili Andrej Babiš a Tomio Okamura. Nebyla to náhoda. Byla to strategie.
Babiš v září 2023 obsadil řečnický pultík na více než šest hodin. Novinky tehdy napsaly, že mluvil šest hodin a osm minut, kritizoval vládu a na řečnický rekord Tomia Okamury mu chyběla zhruba hodina. Dnes je Babiš premiér a jeho klub se tváří, že opoziční zdržování je útok na občany.
To není vývoj názoru. To je politická akrobacie bez žíněnky.
Sněmovní paměť bývá krutá
Malá samozřejmě může namítnout, že současná opozice slibovala jiný styl. Může říct, že někdejší pětikoalice ANO za obstrukce kritizovala a teď používá podobné metody. To je fér výtka. Jenže fér výtka se dá pronést i bez toho, aby člověk sám sebe označil za odstrašující vzor.
Věta „nebudete jako my“ funguje politicky hůř než dlouhá opoziční replika. Je v ní přiznání, že ANO dobře ví, jak jeho minulá taktika působila. Ne jako vzor odpovědné opozice, ale jako laťka, pod kterou se nemá lézt. A jestli se dnes Malá zlobí, že opozice dělá totéž, co dřív ANO, měla by začít spíš doma než u mikrofonu.
Navíc se nad tím vším vznáší připravovaná úprava jednacího řádu. Malá avizovala, že se na projednávání novely těší a že ANO má další návrhy na zefektivnění Sněmovny. Efektivita je pěkné slovo. Jen je potřeba hlídat, aby se z ní nestal název pro umlčení opozice pokaždé, když se vládě nechce poslouchat námitky.
Sněmovna má pracovat. O tom žádná. Ale má také hájit prostor pro menšinu, protože dnešní vláda může být zítra opozicí. ANO to ví lépe než kdokoli jiný. Samo si v minulém období vyzkoušelo, jak moc se dá parlamentní provoz natahovat, když je politická vůle.
A právě proto byla scéna s Malou tak výmluvná. Nešlo jen o přeřeknutí. Byl to malý výpadek stranické paměti v přímém přenosu. ANO chtělo opozici kárat za zdržování, ale omylem připomnělo vlastní učebnici obstrukcí.
Smích v sále nebyl neúcta k práci pro občany. Byl to účet za pokrytectví. A ten se ve Sněmovně občas vystaví úplně sám.
