Článek
Taktovka místo autority
Bilanční tisková konference měla veřejnosti ukázat, co vláda za prvních šest měsíců udělala. Když však ministr obrany Jaromír Zůna překročil dohodnutý čas, Babiš ho zastavil poznámkou, že je „přes čas“, a dodal, že novináři už jsou netrpěliví. Zůna svou řeč ukončil. Následující Petr Macinka raději zavtipkoval, že se pokusí vejít do jedné minuty a devětapadesáti sekund. Celou výměnu zachycuje oficiální přepis tiskové konference.
Hlídání délky projevů není samo o sobě žádný přečin. Vystoupení patnácti ministrů bez časového limitu by připomínalo rozhlasovou četbu telefonního seznamu. Trapnost vznikla jinde: v Babišově potřebě upozornit před publikem, že právě on může komukoli vypnout mikrofon. Organizační pokyn se změnil v malou demonstraci moci.
Sebevědomý premiér nemusí kolegy veřejně zmenšovat, aby bylo zřejmé, že vládu vede. Autorita se pozná podle toho, že ministři znají společný směr, unesou vlastní odpovědnost a nemusí při každé větě kontrolovat výraz šéfa. Kde je nutné předvádět velení, bývá skutečné vedení podezřele slabé.
Kabinet jako kulisa jednoho muže
Vláda oznámila, že vyhodnotila 978 položek svého programu, z nichž 195 označila za dokončené, na 774 pracuje a devět dosud nezahájila. Tato čísla shrnula ČT24. Tabulka může posloužit ke kontrole práce. Sama však neřekne, zda se zákon povedl, zda opatření funguje a zda splněná kolonka opravdu zlepšila život mimo Kramářovu vilu.
Politologové oslovení Českými novinami proto hodnotili půlroční bilanci převážně jako marketingový krok a upozorňovali, že na skutečné posouzení výsledků je brzy. Právě tady se Babišova režie prozrazuje nejvíc. Nejde jen o to, co kabinet udělal. Jde o obraz, že všechno je spočítané, řízené a pod dohledem člověka uprostřed.
Ministři v takovém uspořádání nejsou osobnosti s vlastním politickým mandátem a odpovědností. Dostanou několik minut, představí své položky a ustoupí, aby hlavní hlas mohl celý výkon uzavřít. Doprovodná kapela smí být slyšet, ale jen natolik, aby nepřehlušila zpěváka.
Premiér není majitel vlády
Babiš má samozřejmě právo požadovat disciplínu, koordinovat práci a navrhovat odvolání ministra, kterému nevěří. Jenže ústavní konstrukce z něj nedělá majitele kabinetu. Vláda rozhoduje ve sboru a předseda podle Ústavy zveřejněné na webu vlády organizuje její činnost, řídí schůze a vystupuje jejím jménem. Řídit neznamená ponižovat. Organizovat neznamená vyrábět z kolegů stafáž.
Veřejné okřikování má navíc praktický následek. Ministr, kterého premiér před kamerami staví do podřízené role, bude těžko přesvědčovat úřad, partnery nebo zahraniční protějšky, že skutečně rozhoduje. Babiš možná získá několik sekund dominance, vláda však ztrácí kus důvěryhodnosti. Kabinet nemůže působit pevně, když jeho členové vypadají jako lidé čekající, zda jejich vstup projde přes šéfův mixážní pult.
Falešný tón se nedá přehlušit
Ponižování si nemůže dovolit ani premiér s bezchybnými výsledky. U Babiše působí ještě podivněji, protože sám stojí za výběrem ministrů, podobou koalice i směrem vlády. Jestli jsou jeho kolegové rozvláční, nepřipravení nebo slabí, není to cizí nehoda. Je to také jeho personální a politická vizitka.
Babiš chtěl ukázat výkonný soubor. Místo toho předvedl kapelu, v níž jeden člověk zpívá, diriguje, obsluhuje zesilovač a ještě během koncertu napomíná ostatní hudebníky. Takové číslo může chvíli bavit publikum. Stát se však nedá řídit jako turné jediného interpreta.
Premiér, který potřebuje kolegy zmenšovat, sám větší nevypadá. Jen hlasitější. A hlasitost ještě nikdy nenahradila souhru.
