Baxa v Terezíně připomněl nepohodlnou pravdu. Zlo se vrací pomalu a často nenápadně

V Terezíně se nemluví lehce. Každá silná věta tam nese riziko, že bude znít příliš jednoduše vedle místa, kde nacistický režim udělal z lidí čísla, transporty a popel. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa přesto zvolil ostrý tón. A udělal dobře.

Na tradiční tryzně k obětem nacistické perzekuce řekl, že současnost bolestně připomíná svět před devadesáti lety. Podle iROZHLASu mluvil o „stahujících se mračnech“ a vyzýval k obraně základních hodnot. Nešlo o historickou dekoraci. Šlo o varování.

Právě v tom je síla jeho projevu. Baxa neřekl, že žijeme v roce 1933. Neudělal lacinou rovnici mezi dneškem a nástupem nacismu. Připomněl něco horšího: že zlo se často nevrací v uniformě, kterou už všichni poznají. Vrací se v jazyce pohrdání, v útocích na instituce, v nenávisti vůči menšinám, v únavě z demokracie.

A hlavně v pohodlné lhostejnosti.

Varování před podobností s minulostí bývá okamžitě napadáno jako přehánění. Jenže to je pohodlná obrana. Nikdo rozumný netvrdí, že dnešní Česko je Výmarská republika před zhroucením. Problém je jinde.

Mechanismy zůstávají překvapivě známé.

Nejprve se zpochybní důvěra v instituce. Pak se z politiky udělá boj „lidu“ proti nepřátelům. Začnou se hledat viníci: cizinci, novináři, soudci, menšiny, Brusel, Ukrajinci, Židé, kdokoli se hodí do momentálního příběhu. Veřejná debata hrubne. Slova, která by dřív vyvolala odpor, se stanou běžným provozem.

To není nástup diktatury přes noc. To je pomalá změna normálu.

ČT24 připomněla, že Baxa v Terezíně mluvil o projevech autoritářství a nutnosti bránit instituce. Tady nejde o abstraktní občanskou výchovu. Instituce jsou brzdy. Soudy, svobodná média, parlamentní pravidla, nezávislé úřady. Když se z nich udělají nepřátelé lidu, zbývá už jen vůle silnějšího.

A ta bývá vždycky velmi sebevědomá.

Česko se rádo uklidňuje, že extremismus je problém několika podivínů s vlajkami a špatně napsanými transparenty. Jenže dnešní radikalizace má jiný tvar. Méně pochodů, více sítí. Méně organizovaných struktur, více osamělých výkřiků, které se navzájem posilují.

Ministerstvo vnitra ve zprávě o extremismu upozornilo na pokračující trend online radikalizace mladistvých včetně dětí. To je věta, která by měla znít hlasitěji než běžné politické přestřelky. Nenávist už nepotřebuje hospodu na okraji města. Stačí telefon v dětském pokoji.

Podobně vážné je téma antisemitismu. Vláda schválila strategii boje proti antisemitismu na roky 2025 až 2030 a ministerstvo vnitra uvedlo, že strategie reaguje na nárůst antisemitských nálad v Evropě. Tohle není starý stín uzavřený v učebnici. Je to současný problém.

Proto Terezín nemůže být jen pietním místem pro věnce a tiché minuty. Musí být také nepříjemným zrcadlem. Ukazuje, kam vede společnost, která příliš dlouho omlouvá jazyk nenávisti jako „názor“.

Baxovo varování vyvolává napětí právě proto, že míří na každého. Nejen na extremisty. Nejen na politiky. I na lidi, kteří už jsou unavení, otrávení a říkají si, že se jich to netýká.

Jenže dějiny se často lámou ve chvíli, kdy slušní lidé začnou couvat z veřejného prostoru. Když si řeknou, že hádat se s nenávistí nemá cenu. Že instituce to nějak zvládnou. Že demokracie je samozřejmost.

Není.

Zlo se málokdy představí plným jménem. Často přichází jako pořádek, odveta, ochrana národa, boj proti elitám nebo trest pro ty, kteří si to prý zaslouží. A pokaždé potřebuje totéž: aby dost lidí mlčelo.

Baxa v Terezíně nepřeháněl. Jen připomněl věc, kterou si pohodlná společnost nerada přiznává. Minulost se nemusí vrátit celá, aby začala být nebezpečná. Stačí, když si z ní vezmeme jazyk, nepřátele a lhostejnost.