Článek
Rada, která zestárla během jednoho dne
Kateřina Brožová má plné právo psát o politice. Herečka nemusí mít diplom z ústavního práva, aby jí vadilo, že se prezident přetahuje s vládou o účast na summitu NATO. Stejně jako kdokoli jiný může mít pocit, že Petr Pavel působí tvrdohlavě nebo že si má podobné věci „vyřídit jinak“.
Jenže ve svém veřejném příspěvku prezidentovi doporučila, aby se přestal ponižovat, a naznačila, že jako voják nemá cit pro situaci. To je věta, která vypadá dobře na obrázku s dramatickým filtrem. Horší je, když ji člověk postaví vedle skutečnosti.
Pavel se neponižoval tím, že požádal soud o výklad pravomocí. Ponižující by bylo spíš předstírat, že hlava státu nemá co říct ve chvíli, kdy ji vláda vynechá z delegace na summit NATO, a že se má tiše smířit s tím, co jí kabinet oznámí.
Tady se totiž nehrálo o uraženou ješitnost, ale o hranici mezi Hradem a Strakovou akademií. A hranice mezi institucemi se nevyjasňují tím, že si někdo na Facebooku přisadí vzkaz o důstojnosti. Vyjasňují se jednáním. Když to nefunguje, soudem.
Ústavní soud nehraje na sociální sítě
Nejbližší zrcadlo Brožové nakonec nenastavili diskutující. Nastavil jí Ústavní soud. Ten předběžným opatřením uložil vládě a ministerstvu zahraničí, aby prezidenta bezodkladně nahlásily jako součást české delegace, zajistily mu akreditaci a nebránily mu v účasti na summitu. Stojí to přímo v usnesení Ústavního soudu.
To neznamená, že soud už rozhodl, kdo má konečnou pravdu. Naopak výslovně uvedl, že verdikt ve věci samé teprve přijde. Ale pro tuto chvíli řekl dost jasně, že zavedená praxe účasti prezidenta na summitech NATO si zaslouží ochranu a že vláda nemá dělat nevratné kroky jen proto, že se jí prezident do sestavy nehodí.
Takže kdo se tu vlastně ponižoval? Prezident, který řekl: rozhodněte spor podle práva? Nebo vláda, která mu nejprve zavřela dveře a pak musela dostat soudní instrukci, aby je alespoň pootevřela?
Politika není casting na poslušnost
Na celé epizodě je nejzajímavější, jak snadno se z prezidenta dělá člověk, který má být vděčný už za to, že mu někdo dovolí reprezentovat vlastní zemi. Jakmile se ozve, je prý příliš citlivý. Jakmile použije zákonný postup, vede válku. Jakmile nechce zmizet ze scény podle režijního pokynu vlády, ponižuje se.
To je zvláštní typ veřejné morálky. Mocný může rozhodnout, kdo bude sedět u stolu. Pak může druhé straně vysvětlit, že odpor je nedůstojný. A nakonec se ještě objeví publikum, které bude tleskat, jak hezky bylo nepohodlnému člověku doporučeno, aby zůstal doma.
Jenže prezidentův návrh nebyl žádný rozmar. Ve svém vyjádření k žalobě Pavel požadoval vyjasnění kompetencí prezidenta a vlády při zastupování země navenek a slíbil, že rozhodnutí soudu přijme, ať dopadne jakkoli. To zní méně jako ponižování a víc jako obyčejná úcta k pravidlům.
Vláda mezitím prezidentův kompromisní návrh odmítla s tím, že by jeho účast na části programu nedávala smysl. Záznam z tiskové konference vlády ukazuje, jak rychle se z otázky spolupráce stala otázka toho, kdo má mít poslední slovo.
Brožová chtěla prezidentovi poradit, aby si zachoval důstojnost. To je hezký úmysl. Jenže důstojnost není mlčení ve chvíli, kdy se moc snaží změnit právo v seznam hostů. Důstojnost je umět říct: nechte rozhodnout instituci, která tu není od potlesku, ale od pravidel.
