Článek
Poplatek zmizí, závislost zůstane
Zrušení televizních a rozhlasových poplatků se dá prodat krásně. Domácnosti přestanou posílat pravidelnou platbu, vláda oznámí úlevu a voliči dostanou pocit, že jim stát něco ubral z účtů. Jenže státní rozpočet není tajná truhla s penězi bez majitele. Když Česká televize a Český rozhlas dostanou peníze od státu, zaplatí je zase lidé. Jen méně viditelně.
Vláda má podle Českých novin v pondělí projednat zrušení poplatků a teprve rozhodnout, kolik budou ČT a ČRo po změně dostávat ze státního rozpočtu. To je samo o sobě výmluvné. Nejdřív politický slib, potom hledání částky. Nejdřív gesto směrem k veřejnosti, potom otázka, jak se bude financovat služba, kterou politici zároveň pravidelně kritizují.
A tady začíná skutečný problém. Poplatek je nepopulární, ale má jednu zásadní vlastnost: stojí mimo každoroční rozpočtové vyjednávání. Jakmile se financování přesune do rozpočtu, vláda a Sněmovna získají silnější páku. Dnes slíbí stabilitu. Zítra přijde úsporný balíček. Pozítří se objeví věta, že veřejnoprávní média musejí šetřit jako všichni ostatní.
Kohoutek nebude držet divák. Bude ho držet politika.
Veřejná služba není rozpočtový rukojmí
Česká televize a Český rozhlas nejsou jen další příspěvkové organizace čekající na vládní náladu. Mají informovat, vzdělávat, vysílat regionálně, pokrývat kulturu, sport, menšiny, krizové situace a hlavně kontrolovat moc. Právě moc, která jim teď chce nově posílat peníze.
Na papíře se samozřejmě dá napsat, že financování bude férové, předvídatelné a valorizované. Premiér podle ČT24 mluví o inflační doložce a o tom, že částka se bude řešit na vládě. Jenže veřejnoprávní média nemají být odkázána na dobré slovo kabinetu, který se právě rozhodl jejich příjmy přepsat.
Český rozhlas už u dřívějšího návrhu varoval, že předloha ohrožuje stabilitu, nezávislost a základní fungování médií veřejné služby. To lze odbýt jako obranu vlastního rozpočtu. Ale jen do chvíle, než si člověk položí jednoduchou otázku: kdo bude kritizovat vládu stejně tvrdě, když bude každý rok čekat, kolik jí vláda pošle?
Nezávislost nevzniká jen zákazem telefonátu z ministerstva do redakce. Vzniká i finanční konstrukcí, která politikům co nejvíc ztěžuje trestat nepohodlné vysílání přes peníze. A přesně tuhle pojistku chce vláda oslabit.
Levnější jen na účtence
Zastánci změny budou říkat, že poplatky jsou zastaralé. Mají částečně pravdu. Svět se změnil, lidé sledují obsah přes internet, část domácností poplatek vnímá jako relikt staré televizní éry. Debata o modernizaci financování je oprávněná. Jenže modernizace není totéž co přesun pod státní rozpočet bez silných garancí.
Zákon o České televizi připomíná, že ČT poskytuje službu veřejnosti a že Rada ČT je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu její činnosti podle zákona. Jenže veřejnost není totéž co momentální vládní většina. Pokud se financování začne odvíjet od rozpočtových rozhodnutí politiků, kontrola veřejnosti se může v praxi zúžit na kontrolu těch, kdo mají zrovna většinu.
A to je nebezpečně pohodlné.
Vláda může říct, že lidem ušetří. Jenže pokud se stejná suma vybere přes daně, přes dluh nebo přes škrty jinde, není to skutečná úspora. Je to přejmenování platby. A pokud se zároveň sníží peníze pro ČT a ČRo, nebude to jen úspora pro občana. Bude to omezení veřejné služby.
ČT a ČRo se dají kritizovat. Mají své chyby, slepá místa, drahé provozy i slabší výkony. Jenže řešením nemá být model, v němž vláda dostane do ruky finanční ventil a veřejnosti se řekne, že právě dostala slevu.
Protože sleva, za kterou stát získá větší moc nad médii veřejné služby, není sleva. Je to obchod. A občané by si měli dobře všimnout, kdo u něj drží kohoutek.
