Článek
Rozpočet není kouzelnický trik
Babišova vláda dostala další varování, které se jí nehodí do příběhu o návratu pořádku. Česká národní banka ve své jarní prognóze čeká pro letošek inflaci 2,2 procenta, růst ekonomiky 2,5 procenta a pro rok 2027 inflaci 2,4 procenta. Na první pohled žádná katastrofa. Jenže pod povrchem se zhoršuje jiný údaj, který politiku často bolí víc než samotné zdražování: veřejné finance.
Podle Českých novin, které vycházely z tabulky klíčových ukazatelů ČNB, centrální banka zhoršila odhad letošního schodku veřejných financí na 2,7 procenta HDP. Ještě v únoru počítala s 2,5 procenta. Pro příští rok už prognóza mluví o 3,1 procenta HDP. To je hranice, u níž přestává fungovat uklidňování, že se vlastně nic vážného neděje.
Tři procenta nejsou magická zeď, za kterou okamžitě stojí finanční apokalypsa. Jsou ale psychologická i evropská hranice. A hlavně jsou připomínkou, že stát se z deficitu nevymluví tím, že ho přejmenuje na investici. Každá vláda tvrdí, že právě její dluh je ten rozumný, prorůstový a dočasný. Trvalé bývají nakonec hlavně splátky.
Schillerová má vlastní výklad, čísla vlastní život
Ministerstvo financí rozpočet hájí. Když v lednu představilo přepracovaný návrh na rok 2026, oznámilo schodek 310 miliard korun a tvrdilo, že se muselo vypořádat s nekrytými výdaji na dopravu, sociální dávky i nafouknutými příjmy po předchozí vládě. Podle ministerstva financí má být vyšší deficit kryt prorůstovými investicemi.
To je vládní verze. Má jednu výhodu: zní aktivně. Vláda prý neprojídá budoucnost, ale staví ji. Jenže i investiční dluh zůstává dluhem. A pokud se do stejné kolonky začne schovávat příliš mnoho politických přání, z prorůstové strategie se rychle stane účetní výmluva.
Právě proto působí varování ČNB nepříjemně. Centrální banka nevede opoziční kampaň. Neřeší, kdo má lepší slogan. Sleduje inflaci, sazby, zadlužení a rizika pro ekonomiku. Pokud vidí vyšší schodky, musí s nimi pracovat. A když vláda tlačí na nižší sazby, ale zároveň otevírá prostor pro vyšší deficity, posílá do ekonomiky rozporuplný signál.
Guvernér Aleš Michl navíc v debatě o inflaci přitvrdil. Jak připomněla ČT24, řekl, že ČNB udělá vše pro nízkou inflaci a sazby v případě potřeby zvýší. Premiér Andrej Babiš to kritizuje, protože drahé peníze dopadají na hypotéky i firmy. Má pravdu v tom, že vyšší sazby bolí. Jenže bolest nevzniká jen v bankovní radě. Vzniká i v rozpočtu.
Červená karta neleží jen v ČNB
Národní rozpočtová rada už dříve upozornila, že návrh rozpočtu se schodkem 310 miliard korun je podle ní v přímém rozporu se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Ve svém vyjádření k rozpočtu uvedla, že závazný limit deficitu činí 246 miliard korun a vláda ho překračuje o 64 miliard. To není drobná technická hádka. To je spor o to, zda pravidla platí i ve chvíli, kdy se politicky nehodí.
Babišův kabinet má před sebou nepříjemnou rovnici. Chce levnější peníze, vyšší růst, investice, sociální klid, obranu, nižší politické náklady a rozpočet, který nebude vypadat jako otevřená rána. Jenže stát není televizní debata, kde se dá každá otázka odrazit útokem na minulou vládu. Nakonec se vždycky počítá.
ČNB teď vládě neposlala ideologický vzkaz. Poslala jí ekonomické zrcadlo. A obraz v něm není příjemný: schodky rostou, dluh v poměru k ekonomice má dál stoupat a prostor pro pohodlné sliby se zužuje.
Vláda může říkat, že investuje. Může tvrdit, že napravuje chyby předchůdců. Může se zlobit na centrální banku, že nechce rychleji zlevnit peníze. Jenže pokud chce levnější úvěry a klidnější inflaci, musí sama přestat krmit pochybnost, že veřejné finance znovu ujíždějí.
Červená karta od ČNB není konec zápasu. Je to varování před faulem, který se opakuje. A jestli ho vláda bude dál vysvětlovat místo toho, aby změnila hru, nepříjemné probuzení nepřijde od opozice. Přijde z účtů, sazeb a dluhu.
