Dvořák vyčetl Macinkovi prázdný sklad morálky. Ministr z toho přesto dělá exportní strategii

Petr Macinka na vládní bilanci prohlásil, že předchozí kabinet místo zboží a služeb podporoval vývoz „pravdy, lásky, morálky a dobra“, což podle něj nepomáhalo občanům, firmám ani HDP. Jeho slova zaznamenala ČT24.

Ministr má plné právo dát ekonomické diplomacii větší váhu. Česká ekonomika je závislá na vývozu a ambasády mají firmám otevírat dveře. Jenže Macinka svou obhajobu obchodu postavil na falešném protikladu: buď se prodávají turbíny, nebo se mluví o právu a lidské důstojnosti. Jako by se hodnoty nevešly do stejného zavazadla s obchodní smlouvou.

Ve skutečnosti jsou právě pravidla, důvěra a vymahatelnost závazků infrastrukturou obchodu. Firma nepotřebuje jen kontakt na ministra. Potřebuje také prostředí, kde smlouva něco znamená, soud není dekorace a mocný partner nemůže změnit podmínky podle ranní nálady. Morálka v diplomacii není ozdobná mašle na exportním balíku. Je to část obalu, která brání tomu, aby se obsah cestou rozsypal.

Martin Dvořák reagoval větou, že Macinka nemůže vyvážet morálku, protože žádnou nemá. Jeho příspěvek je politická invektiva, nikoli znalecký posudek na ministrovu osobnost. Přesto zasáhl citlivé místo. Macinka totiž nemluvil jen o změně priorit. Mluvil o morálce s pohrdáním, jako by šlo o zboží, které se neprodává a zabírá místo ve skladu.

Tady podle mě začíná problém soudnosti. Ministr zahraničí může být ironický, tvrdý i polemický. Neměl by však veřejně shazovat principy, z nichž jeho vlastní úřad čerpá autoritu. Diplomat bez hodnot není realista. Je to obchodní cestující se státním znakem na kufříku.

Navíc nejde o náhodný přeřek. Už při žádosti vlády o důvěru Macinka na webu vlastního ministerstva vyhlašoval konec „mávání ctnostmi“. Z jedné provokace se tak stává metoda: nejprve vytvořit karikaturu předchozí politiky a potom se pochválit, že ji vláda odklidila.

Macinka se rád opírá o slovo pragmatismus. Jenže pragmatické není klanět se každému partnerovi, který slíbí zakázku. Pragmatické je vědět, že dnešní výhodný obchod může být zítřejší závislost a že dobré vztahy se nepoznají podle počtu potřesených rukou, ale podle toho, zda druhá strana respektuje naše zájmy i ve chvíli, kdy se jí nehodí.

Dokonce i programové prohlášení současné vlády spojuje ekonomické priority s respektem k partnerům, mezinárodním právem a suverenitou států. Macinkova rétorika je tedy radikálnější než vlastní vládní dokument. Kabinet píše o pragmatismu jako o způsobu prosazování zájmů. Ministr z něj dělá povolení odložit hodnoty do šatny.

To není drobná slovní neobratnost. Šéf diplomacie reprezentuje zemi i tím, co považuje za směšné. Když se vysmívá morálnímu rozměru zahraniční politiky, nevysílá jen vzkaz domácím odpůrcům Václava Havla. Posílá do světa informaci, že české zásady mají pohyblivou cenu.

Dvořákova poznámka byla osobní a hrubá. Macinkův výrok je však závažnější, protože zazněl z ministerské funkce a jako chlouba nad novým kurzem. Právě od šéfa diplomacie se čeká schopnost držet v jedné větě obchod, bezpečnost i hodnoty. Ne stavět je proti sobě jako soupeřící položky rozpočtu.

Česko potřebuje vyvážet výrobky, know-how i služby. Současně musí vyvážet pověst země, která své slovo nepřepočítává pokaždé podle aktuálního kurzu. Bez této pověsti se dveře možná otevřou rychleji, ale také se za námi rychleji zavřou.

Macinka chtěl dokázat, že ve skladu české diplomacie udělal pořádek. Spíš ukázal, že při inventuře vyřadil položku, jejíž cenu nepochopil. A ministr, který prodává zásady jako nepotřebný přebytek, nakonec nešetří. Jen prodává zemi pod cenou.