Článek
Guvernér přitlačil, až to bouchlo
Aleš Michl neřekl větu, která by se dala snadno přehlédnout. V rozhovoru zveřejněném Českou národní bankou mluvil o tom, že centrální banka udělá vše pro nízkou inflaci, a použil i formulaci o tom, že ekonomiku klidně „zdrtí“. To je slovník, který se hodí spíš na boxerský galavečer než do měnové politiky.
Jenže pod hulvátsky znějící větou je skutečný spor. ČNB nechce návrat inflační paniky, která lidem sebrala část kupní síly a z politiků udělala dodavatele levných výmluv. Michl tvrdí, že sazby musí zůstat dost vysoko, aby se znovu nerozjelo zadlužování a inflační očekávání. Bankovní rada ostatně při posledním rozhodnutí nechala dvoutýdenní repo sazbu na 3,50 procenta.
Pro domácnosti to není akademická debata. Vyšší sazby znamenají dražší hypotéky, opatrnější firmy a pomalejší růst. Zároveň ale platí, že levné peníze nejsou sociální politika. Jsou to často jen budoucí drahé ceny zabalené do příjemného měsíčního splátkového kalendáře.
Schillerová slyší útok na růst. ČNB slyší riziko dluhů
Alena Schillerová reagovala politicky, jak se od ministryně financí čeká. Nechce slyšet, že centrální banka bude raději dusit ekonomiku, než aby připustila návrat vyšší inflace. Pro vládu je to nepohodlné. Kabinet potřebuje růst, příjmy, investice a dobrý příběh pro voliče. Guvernér mu do toho vchází s ledovou sprchou: když stát utrácí a zadlužování tlačí na ceny, měnová politika přitvrdí.
Tady se nedá předstírat, že každý mluví o něčem jiném. ČNB ve své jarní prognóze počítá s inflací 2,2 procenta za letošek a 2,4 procenta pro rok 2027, růst HDP má zůstat pod třemi procenty. Podle aktuální prognózy ČNB se inflace na přelomu letošního a příštího roku přiblíží ke třem procentům a teprve během roku 2027 se má vracet blíže k cíli.
Do toho přichází rozpočtová politika vlády. Schillerová ujišťuje, že schodek veřejných financí v roce 2027 nepřekročí tři procenta HDP, jak uvedla ČT24. Jenže stejná debata připomíná, že tři procenta nejsou známka výborně. Je to hranice, pod níž se vláda snaží zůstat, aby nevypadala jako žák, který se chlubí, že nepropadl.
ČNB v tomhle sporu není bezchybná svatá instituce. Michlův styl je zbytečně hrubý a jeho vlastní minulost v debatě o sazbách si kritiku zaslouží. Ale Schillerová má také problém: nemůže se tvářit, že tvrdá měnová politika vznikla ve vzduchoprázdnu. Rozpočty, deficity a výdajové sliby nejsou dekorace. Jsou palivo.
Inflace je nízká, paměť lidí ale není krátká
Podle Českého statistického úřadu vzrostly spotřebitelské ceny v dubnu meziročně o 2,5 procenta. To není návrat do inflačního požáru, ale ani signál, že je hotovo. Zvlášť když ceny pohonných hmot znovu ukázaly, jak rychle se může klidná tabulka změnit v nepříjemný účet.
Politicky je spor výbušný právě proto, že oba tábory mluví k jinému publiku. Michl mluví k lidem, kteří se bojí znehodnocení úspor a chtějí slyšet, že banka už inflaci nepustí ze řetězu. Schillerová mluví k těm, kteří chtějí levnější úvěry, vyšší růst a méně brzd. Obojí zní rozumně, dokud se nezeptáme, kdo to zaplatí.
A tady končí pohodlná rétorika. Centrální banka může být přísná, ale neumí postavit byty, zrychlit povolování staveb ani zkrotit veřejné výdaje. Vláda může kritizovat sazby, ale pokud zároveň posílá signál, že si chce nechat větší prostor pro utrácení, nemůže se divit, že centrální bankéři zpozorní.
Schillerová z Michlových slov udělala politický spor. Částečně právem, protože guvernér centrální banky nemá mluvit jako člověk, který si plete ekonomiku s terčem. Jenže pod povrchem zůstává nepříjemnější pointa. Pokud vláda nechce, aby ČNB držela ekonomiku pod krkem, musí sama přestat přikládat pod kotel. A to se říká hůř než nadávat na sazby.
