Článek
Papír jako rekvizita, ostuda jako obsah
Zdeněk Hřib udělal ve Sněmovně gesto, které se snadno odbude jako pirátské divadlo. Přinesl ministrovi zahraničí Petru Macinkovi čtení o tom, jak se v zahraničí píše o Andreji Babišovi, Agrofertu a českém střetu zájmů. Podle iDNES.tv šlo o okamžik z mimořádné schůze k dotacím Agrofertu, na níž opozice chtěla řešit riziko, že se spor premiéra s veřejnými penězi zase vrací na evropskou scénu.
Macinka si z toho může dělat legraci. Může mávnout rukou nad opoziční posedlostí Babišem, jak to vládní tábor dělá pokaždé, když se mu téma nehodí. Jenže domácí úkol, který Hřib položil ministrovi na stůl, měl jednoduchou pointu: ministr zahraničí není jen člověk od vlajek, cest a společných fotografií. Je také správcem obrazu země venku.
A ten obraz právě nevypadá jako reklama na odpovědný stát.
Česká republika se zase vysvětluje přes premiérovy firmy, dotace, trusty a dopisy z Bruselu. To není maličkost. Země, která chce mluvit o bezpečnosti, konkurenceschopnosti a vlivu v Evropě, nemůže donekonečna působit jako stát, kde se každých pár měsíců řeší, zda veřejné peníze nekončí příliš blízko politické moci.
Macinka hlídá rétoriku, ne reputaci
Mimořádná schůze skončila bez schváleného programu. České noviny uvedly, že Babiš jednání označil za nesmyslné a omluvil se z pracovních důvodů, zatímco opozice požadovala pozastavení vyplácení dotací Agrofertu, dokud nebude jisté, že je Evropská unie neodmítne proplácet. To je přesně chvíle, kdy by se čekalo, že vláda přijde s klidným vysvětlením a tvrdými pojistkami.
Místo toho přišla známá mlha. Babiš tvrdí, že vložením akcií Agrofertu do svěřenského fondu RSVP Trust střet zájmů vyřešil podle českého i evropského práva. Koalice to opakuje jako zaklínadlo. Jenže Evropská komise podle iROZHLASu požadovala potvrzení ke každé žádosti o proplacení evropských peněz, že nesměřují k Babišovým firmám. To nezní jako hotová tečka. To zní jako dohled nad problémem, kterému Brusel pořád úplně nevěří.
Macinka by jako ministr zahraničí měl chápat rozdíl mezi domácím křikem a zahraniční reputací. V české politice lze leccos přebít silným výrokem. V Bruselu, Berlíně nebo Paříži ale podobné kauzy nezmizí tím, že se opozice označí za trapnou. Zahraničí neřeší, kdo koho ve Sněmovně přestřelil bonmotem. Řeší, zda český premiér rozhoduje o pravidlech, z nichž mohou těžit firmy z jeho podnikatelského světa.
To je nepříjemná otázka. A právě proto se jí vláda snaží převést na otázku tónu.
Účet za trapnost může být velmi konkrétní
Největší chyba by byla brát celou scénu jako pouhou sněmovní přestřelku. Hřib přinesl papíry, Macinka se může tvářit otráveně, Babiš nepřišel, opozice si odškrtla téma. Jenže pod tím vším leží praktický účet. Pokud Evropská unie část dotací neproplatí, nezaplatí to politická čest Andreje Babiše. Zaplatí to český rozpočet.
Reuters už popsala, že Evropská komise žádala českou vládu o informace k opatřením proti střetu zájmů u unijních dotací spojených s Babišovým podnikatelským impériem. A ČT24 připomněla, že podle zdrojů ČTK tehdy informace českých úřadů nestačily k dokončení posouzení možného střetu zájmů a dopis se týkal i zemědělských fondů.
To není domácí úkol jen pro Macinku. To je domácí úkol pro celou vládu. Má doložit, že stát nehraje s veřejnými penězi vabank kvůli premiérovi. Má vysvětlit, proč se kolem Agrofertu znovu otvírá starý problém. A má přesvědčit občany, že případné riziko nenese daňový poplatník, zatímco politický zisk zůstává Babišovi.
Hřibovo gesto bylo teatrální. Ano. Ale politika někdy potřebuje jednoduchý obraz, aby ukázala složitou věc. Ministr zahraničí dostal čtení o české ostudě, protože vláda se tváří, že ostuda je jen opoziční slovo. Není.
Ostuda začíná ve chvíli, kdy země musí v Evropě znovu vysvětlovat, proč se její premiér, jeho bývalý holding a veřejné peníze pořád potkávají v jedné větě. A končí teprve tehdy, až vláda nabídne víc než úšklebek.
