Článek
Herec bez filtru, vláda bez nadhledu
Jan Hrušínský nepsal diplomatickou nótu. Psát ji ani nemusel. Na svém facebookovém profilu zveřejnil odpovědi, které podle něj připravil pro CNN Prima News k narozeninovému rozhovoru, a vzal Babišův tábor způsobem, který by se do vládního protokolu nevešel ani po třech kolech korektur.
Mluvil o Babišovi, Okamurovi, Turkovi, Klempířovi i Macinkovi. Tvrdě, osobně, místy až na hraně. Jenže u sporu o summit NATO vystihl něco, co se uhlazenými větami popisuje hůř: je to úplně trapné téma. Ne proto, že by reprezentace státu nebyla důležitá. Právě naopak. Trapné je, že se o ní česká vláda hádá tak, jako by šlo o poslední volné místo v autobuse.
Babišova vláda si z prezidentovy účasti udělala mocenský test. A Motoristé tomu dodali tón, který vypadá spíš jako chuť ponížit Hrad než jako snaha chránit český zájem. Hrušínský to pojmenoval nevybíravě. Ale někdy je hrubá věta jen zrcadlo nastavené hrubé politické situaci.
Macinka jako symbol zbytečné malosti
Petr Macinka se v této kauze stal něčím víc než ministrem zahraničí. Stal se symbolem postoje, že prezident má být držen dál, protože se vládě politicky nehodí. V podcastu Vinohradská 12 komentátor Ondřej Leinert popsal i výklad, že bez Macinky by se Babiš s Pavlem možná snáz dohodli. To je pro ministra zahraničí dost nepříjemná vizitka: místo aby pomáhal tlumit spor, působí jako jeho politický konzervant.
A právě tady Hrušínského výpad získává smysl. Ne jako dokonalá analýza, ale jako instinktivní odpor k malosti, která se tváří jako zásadovost. Česko má prezidenta s bezpečnostní zkušeností, premiéra s vládním mandátem a ministry, kteří mají nést svou část odpovědnosti. Normální stát by z toho složil tým. Česká vláda z toho složila hádku.
Macinka může tvrdit, že brání vládní kompetence. Jenže navenek to často vypadá, že brání hlavně politickou potřebu ukázat Pavlovi, kde jsou dveře. A to je přesně ten typ postoje, který se doma prodává jako síla, ale venku vypadá jako nejistota.
Babišův tábor si vyrábí vlastní ostudu
Vláda už mezitím rozhodla, že Pavel povede delegaci na Valné shromáždění OSN, ale o summitu NATO definitivně nerozhodla. Podle ČT24 premiér prezidenta ujistil, že nechce omezovat výkon jeho pravomocí, konečné slovo si ale kabinet nechal na později. Hezká věta, slabý účinek.
Protože pokud prezident může reprezentovat zemi v New Yorku, ale u bezpečnostně nejcitlivější schůzky se kolem něj staví politický plot, nejde o čisté rozdělení rolí. Jde o signál. A ten signál zní: vláda Pavla snese tam, kde jí tolik nepřekáží, ale tam, kde by jeho autorita mohla být nejviditelnější, začíná být problém.
Opozice to čte podobně. Česká televize už dříve citovala Zdeňka Hřiba, podle něhož vláda nemá blokovat prezidenta u zásadní reprezentace Česka, protože země pak působí slabě a rozhádaně. To není jen opoziční rýpnutí. To je popis dojmu, který si kabinet pracně vyrábí sám.
Hrušínský v tomto sporu nehraje ústavního právníka. Hraje občana, který se dívá na vládní sestavu a říká: tohle už je ostuda. Dá se nesouhlasit s jeho slovníkem. Dá se říct, že některé nálepky jsou příliš tvrdé. Ale těžko se obhajuje podstata vládního divadla, v němž se z alianční cesty stal domácí zápas o to, kdo koho přetlačí.
Babišův tábor by mohl Hrušínského slova jednoduše smést jako hereckou hysterii. Jenže tím by minul hlavní pointu. Ostrý komentář nevznikl ve vzduchoprázdnu. Vznikl proto, že vláda kolem NATO předvádí přesně ten typ politiky, který si o ostrý komentář říká: osobní, uražený, malý a zbytečně hlučný.
Až bude tahle epizoda jednou vypadat směšně i účastníkům, možná si někdo vzpomene, že Hrušínský ji pojmenoval dřív, než ji stačili všichni zabalit do zdvořilých formulací.
