Jogurtová bitva u památky Turka nedožene k soudu. K politické ostudě ale stačí

Princip soutěže byl prostý. Několik mužů jedlo jogurty, poražený skončil ve spodním prádle a vítězové po něm začali házet kelímky se zbylým obsahem. Mezi vrhači byl také Filip Turek, jemuž tehdy nebylo šestnáct, ale přibližně šestatřicet let.

Záznam vznikl v roce 2021 pro internetové video nazvané „Kdo sní víc Yogurtů? feat Filip Turek (budoucí prezident)“. Budoucí prezident v něm sice nevystoupil, budoucí poslanec ano. Část s jogurtovým útokem nyní znovu koluje ve veřejně dostupném příspěvku na síti X.

Házení se navíc odehrálo u zříceniny Na Babě. Nejde o náhodnou zeď ponechanou v křoví. Objekt je vedený jako památkově chráněná kulturní památka a jogurt podle záznamu opakovaně končil také na historickém zdivu.

Trestní síň se kvůli tomu pravděpodobně otevírat nebude. Nejsou doložené škody ani zranění a podle stanoviska magistrátu sice jednání mohlo být v rozporu s památkovým zákonem, nenaplnilo však přestupek. Záznam je navíc několik let starý.

To je právní rovina. A pak je tu jednodušší otázka: proč dospělého muže napadlo používat historickou památku jako zachytávací síť pro mléčné výrobky?

Není třeba předstírat, že Českou republiku ohrozilo několik kilogramů bílé hmoty. Lidé se baví hloupě, internet je plný ještě horších soutěží a zřícenina Baba jogurtový nálet očividně přežila. Kdo bude z této příhody vyrábět útok na základy státu, poslouží Motoristům lépe než jejich vlastní tiskové oddělení.

Politicky zajímavý je však Turkův úsudek. Nebyl nepozorným návštěvníkem, kterému ukápla zmrzlina. Přijel natočit veřejné video, účastnil se připravené produkce a s chutí metal kelímky směrem k člověku stojícímu před chráněným zdivem. Nešlo o zlomek sekundy, nýbrž o nápad, který měl několik příležitostí zemřít ještě před uskutečněním.

Přežil všechny.

Staré jednání politika nemusí automaticky vyřazovat z veřejné funkce. Lidé se mění a od kandidátů nelze požadovat životopis sterilní jako operační sál. Jenže změnu zpravidla poznáme podle toho, že člověk dovede svůj někdejší přešlap pojmenovat bez potutelných úhybů a bez hledání vzdálenějšího provinilce.

Turek označil akci za nezodpovědnou a zhýralou, zároveň ovšem také za vtipnou. Dodal, že se přidal „jako správný zločinec“, a vzápětí stočil pozornost k prezidentu Pavlovi. Jeho vyjádření i reakce Petra Macinky, podle něhož nebyl zraněn žádný jogurt, ukázaly hlavně snahu celou věc přetavit v další kolo trollování.

Motoristé tuto komunikační disciplínu ovládají. Kritiku nepřijmou, ale přehánějí ji tak dlouho, až začne vypadat směšně. Nikdo přece nebyl zraněn. Památka stojí. Jogurt odnesl déšť. Proč tedy ten povyk?

Protože omluva by vyžadovala na okamžik opustit roli suverénního provokatéra. Bylo by nutné říct obyčejnou větu: byla to pitomost, neměli jsme to dělat a historické zdivo jsme měli nechat na pokoji. Konec příběhu.

Místo toho přišel prezident, okupace a ironický zločinec. Turek tak znovu předvedl svou nejstálejší politickou vlastnost: každou výtku promění v příležitost ukázat, že pravidla platná pro ostatní ho hlavně pobaví.

Právě zde končí nevinná internetová taškařice. Politik nemusí být odsouzen, aby veřejnost směla posuzovat jeho sebekontrolu, vztah ke společnému majetku či schopnost přiznat chybu. Soud zkoumá, zda byl porušen zákon. Volič má širší pracovní náplň.

Navíc nejde o první případ, kdy Turek zaměňuje absenci trestu za potvrzení správnosti. U jeho starších nenávistných příspěvků policie podle zveřejněného usnesení dospěla k závěru, že u osmi z nich byl spáchán trestný čin a dopustil se ho konkrétní člověk, stíhání však znemožnilo promlčení. Turek následně zdůrazňoval, že o vině nerozhodl soud, přestože policejní závěry byly podstatně méně příznivé.

Jogurtová bitva sama o sobě z Turka zločince nedělá. Dělá z něj pouze veřejného činitele, kterého ve středním věku bavilo něco, co většinu lidí přestane napadat během druhého stupně základní školy.

Jeho příznivci mohou namítnout, že se řeší banalita. Mají částečně pravdu. Jenže právě banální situace někdy člověka popíše přesněji než připravený projev. Nehrozí v ní složitý politický kompromis ani mediální manipulace. Je tu jen muž, kelímek a krátká vzdálenost mezi nápadem a historickou zdí.

Soud z toho nejspíš nebude. Politická ostuda ovšem nepotřebuje státního zástupce, jednací síň ani rozsudek. Stačí video, dospělý člověk a jeho následná neschopnost říct, že se zachoval hloupě.

Déšť mohl jogurt ze zříceniny dávno smýt. Turkova reakce však na záznamu zůstává — a ta se čistí podstatně hůř.