Článek
Peníze odnikud se v rozpočtu pořád nenašly
Oto Klempíř se pustil do nevděčné disciplíny: vysvětlit, jak vláda zruší televizní a rozhlasové poplatky, aniž by za veřejnoprávní média lidé zaplatili jinde. A narazil na starou, otravnou, ale neúprosnou věc. Státní rozpočet není kouzelnický klobouk.
Ministr kultury podle serveru Mediář tvrdil, že financování „z daní úplně nepůjde“, protože vláda daně zvyšovat nebude. Následně dodal, že kabinet nezavede žádnou speciální daň nahrazující poplatky. Formálně je to možná pokus o politické vysvětlení. Fakticky je to slovní klička, která se rozpadne při prvním pohledu do státní kasy.
Když se něco platí ze státního rozpočtu, platí se to z peněz, které stát vybral, půjčil si je, nebo přesunul odjinud. Žádná čtvrtá zásuvka neexistuje. Pokud vláda zruší viditelný poplatek a nahradí ho platbou z rozpočtu, nevznikne sleva. Vznikne méně viditelný účet.
A přesně tam míří Jurečkova výtka z poslanecké debaty. Nejde o obranu složenky jako kulturní památky. Jde o jednoduchý rozpočtový fakt: stát nemůže občanovi říct, že něco přestal platit, pokud stejný výdaj jen přehodil do společné kasy.
Sleva, která se může prodražit
Klempířův původní návrh počítal s tím, že Česká televize dostane příští rok ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun a Český rozhlas 2,07 miliardy. ČT24 připomněla, že letošní výnos z poplatků má u ČT činit 6,73 miliardy a u ČRo 2,48 miliardy. Jinými slovy: vláda současně slíbila zrušení poplatků a veřejnoprávním médiím navrhla citelně méně peněz.
To je politicky chytré jen na první poslech. Občan slyší: nebudete platit poplatky. Veřejnoprávní média slyší: budete závislejší na ročním rozhodování politiků. Státní rozpočet slyší: najdi několik miliard, ale netvař se, že je někdo platí.
Tahle hra má tři možné konce. Buď ČT a rozhlas dostanou méně a začnou škrtat. Nebo dostanou podobně jako dnes, jen už přes rozpočet, takže lidé zaplatí dál, ale méně průhledně. Anebo stát peníze nemá a půjčí si je. Pak se údajná sleva promění v odloženou platbu i s úroky.
To je ta část, která se do vládního sloganu nehodí. Zrušit poplatek je jednoduché. Vysvětlit, kdo zaplatí program, regionální zpravodajství, zahraniční korespondenty, techniku, rozhlasové stanice, archiv a krizové vysílání, už méně.
Nezávislost není položka na posunutí
Celý spor přitom není jen účetní. Česká televize a Český rozhlas ve společném prohlášení podle iROZHLASu varovaly, že vládní návrh zasahuje do základních pojistek jejich svobodného, stabilního a předvídatelného fungování. Převod financování do státního rozpočtu totiž není neutrální technická operace. Je to změna mocenského vztahu.
Poplatek je neoblíbený právě proto, že je vidět. Jenže jeho viditelnost má i demokratickou výhodu: odděluje financování médií veřejné služby od každoročního politického handlu. Rozpočet je naopak prostor, kde se vyjednává, škrtá, trestá, odměňuje a posílají vzkazy. Kdo tvrdí, že tím veřejnoprávní média nebudou pod větším tlakem, měl by vysvětlit, proč by se politická moc najednou chovala zdrženlivěji než obvykle.
A do toho přichází ještě širší stav veřejných financí. Národní rozpočtová rada ve svém vyjádření k rozpočtu na rok 2026 napsala, že návrh se schodkem 310 miliard korun je v přímém rozporu se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. V takové situaci zní řeči o několika miliardách, které se prostě „najdou“, jako hodně drahý vtip.
Klempířova mediální sleva tedy narazila na realitu. Ne proto, že by opozice nerozuměla politickému marketingu. Právě naopak. Rozumí mu až příliš dobře. Zrušený poplatek se krásně prodává jako úleva. Jenže pokud se stejný výdaj objeví v daních, dluhu nebo škrtech, není to úleva. Je to přejmenování účtenky.
Bez daní státní rozpočet nefunguje. Bez peněz nefungují veřejnoprávní média. A bez poctivého vysvětlení nefunguje důvěra, že vláda lidem něco skutečně zlevňuje, místo aby jim jen schovala účet za roh.
