Článek
Účtenka za selektivní pohoršení
Denis Doksanský vytáhl ve Sněmovně vážné slovo: stigmatizace. Tvrdil, že lidé spojení s ANO, SPD nebo Motoristy čelí podezřívání, protože mají „špatnou“ stranickou značku. Takový problém by se neměl shazovat. Veřejná služba nemá být personální test loajality k právě vládnoucí většině.
Pak ale vystoupil Marian Jurečka a místo velké moralistní řeči položil na pultík jednoduchou účtenku. Kdo se ozval, když Andrej Babiš urážel Marka Výborného nebo Markétu Pekarovou Adamovou? Kdo se v jeho řadách zastal předsedkyně Sněmovny, když z ní udělal „prodejkyni mobilů“?
To není vymyšlená vzpomínka pro potřeby středeční hádky. ČT24 tehdy zaznamenala, že Babiš vedle Pekarové urážel i další členy vlády; iROZHLAS připomněl stejné označení předsedkyně Sněmovny i urážky vůči ministru Martinu Dvořákovi.
Tady by skutečně mohl být slyšet pád špendlíku. Ne proto, že by Jurečka druhé straně zázračně sebral argumenty ke státní správě. Ale proto, že jí připomněl něco nepohodlnějšího: citlivost na ponižování bývá v politice často velmi přesná jen tehdy, když ponižovaný nosí správný dres.
Z povolání se stala nadávka
Babišovo „prodejkyně mobilů“ nebyla kritika politického rozhodnutí. Nebyla to ani nešikovná narážka na program TOP 09. Byl to pokus srazit soupeřku jejím dřívějším zaměstnáním, tedy prací, za kterou se nikdo nemusí stydět.
Když tehdy Pekarová Adamová Babišovi během dlouhého projevu vypnula mikrofon, nešlo o osobní rozmar. Předsedající hlídá jednací řád a řečnický čas. Babiš se vůči ní navíc vymezoval i později: při zahájení sněmovní schůze v září 2025 se s Tomiem Okamurou přetahoval o řečniště, dokud je Pekarová neodkázala k pravidlům, jak zachytily Seznam Zprávy.
Premiér dnes může namítat, že jde o staré hádky. Jenže stará urážka neztrácí význam jen proto, že se její autor mezitím přestěhoval z opoziční lavice do Strakovy akademie. Právě naopak. Čím vyšší funkci člověk zastává, tím méně by měl budovat atmosféru, v níž se z práce v obchodě stává nadávka a z politické soupeřky terč pro dav. Politik může být ostrý, ale nemusí být malý.
Zákon není kulisa pro osobní souboje
Jurečkova výtka zazněla při debatě o zákonu o státních zaměstnancích. Ten má mimo jiné usnadnit výměnu úředníků, a proto opozice varuje před politizací úřadů. Jak popsala ČT24, jde o spor, v němž se rozhoduje o mnohem víc než o jedné sněmovní přestřelce.
Je fér žádat po opozici důkazy, když mluví o čistkách. Stejně fér je žádat po vládě, aby přesně vysvětlila, jak zabrání tomu, aby se ze státní správy stala odměňovací kancelář pro stranické známé. Jenže nemá cenu vést tento spor s výrazem morální nadřazenosti, pokud vlastní premiér léta předváděl, že ztratit nervy a ponížit oponenta je jen součást politického folkloru.
Politická kultura nezačíná ve chvíli, kdy se má hlasovat o úřadech. Začíná ve chvíli, kdy člověk dostane chuť udělat z druhého člověka karikaturu a rozhodne se to neudělat.
Vzpomínka, která zůstala v lavicích
Jurečka tentokrát nemusel vítězit hlasitostí. Stačilo, že připomněl, jak snadno se část poslanců umí rozhořčit nad nálepkováním, ale jak ochotně si dřív zvykla na urážky vlastního šéfa. Politika má krátkou paměť, protože krátká paměť šetří nepříjemné otázky.
Ano, opozice někdy přestřeluje a vládní politici mají právo se bránit. Jenže obrana, která začíná větou o stigmatizaci a končí mlčením nad vlastní minulostí, není obrana principu. Je to obrana pohodlí.
Ve Sněmovně možná špendlík nespadl. Zůstalo tam ale viset něco jiného: otázka, zda vládní poslanci chtějí po ostatních slušnost, kterou sami nedokázali vyžadovat ani od člověka, jenž dnes sedí v čele kabinetu.
