Článek
Starý strach se hodí až podezřele dobře
Česká politika znovu vytáhla sudetoněmeckou kartu. Stačilo, aby se v Brně konal sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, a část veřejné debaty se vrátila do tónu, jako by se za dveřmi výstaviště chystalo přepisování hranic. Poslanecká sněmovna dokonce přijala usnesení, v němž konání sjezdu odmítla a vyzvala organizátory, aby od něj ustoupili. Podle ČT24 pro něj hlasovali koaliční poslanci, zatímco opozice se jednání neúčastnila.
Politicky je to srozumitelné. Sudetské téma se dá v Česku stále použít jako siréna. Funguje rychle, levně a spolehlivě. Stačí pár vět o Benešových dekretech, poválečném uspořádání a národních zájmech. Vznikne atmosféra ohrožení, v níž už skoro nikdo neposlouchá, co se skutečně děje.
A právě v tom je problém. Brněnská akce se nestala bezpečnostní krizí. Nestala se ani diplomatickou rozbuškou. Byla součástí dlouhého a ne vždy pohodlného pokusu mluvit o dějinách bez toho, aby se z nich pokaždé vyráběla volební zbraň. To neznamená zapomenout na Mnichov, okupaci, nacismus ani vyhnání. Znamená to nebát se rozlišovat.
Omluva není kapitulace
Sudetoněmecké krajanské sdružení má za sebou historii, která v Česku právem vyvolávala nedůvěru. Jenže ta historie se také vyvíjela. Podle ČT24 se Bernd Posselt už v roce 2002 omluvil za příkoří, která sudetští Němci způsobili Čechům, později tak učinil opakovaně a sdružení v roce 2015 změnilo stanovy tak, že už neusiluje o právní nárok na zkonfiskovaný majetek v Česku.
To nejsou drobnosti pod čarou. To jsou podstatné posuny, které by měly v debatě zaznít dřív, než někdo začne malovat duchy revanšismu na zeď. Omluva za podíl na nacismu není urážka českých obětí. Je to naopak jeden z mála smysluplných způsobů, jak se k nim vztáhnout bez pózy a bez vytěsňování.
Česko-německá deklarace z roku 1997 také nestála na popírání českého utrpení. Naopak obě strany v ní přiznaly, že minulost zatížila vztahy těžkými křivdami, a slíbily, že nebudou politické a právní vztahy zatěžovat otázkami z minulosti. Text zveřejněný ministerstvem zahraničí připomíná, že smíření nebylo výstřelkem posledních let, ale státní politikou, kterou podepisovali Václav Klaus, Helmut Kohl a jejich ministři zahraničí.
Přesto se dnes část politické scény tváří, že už samotný dialog je podezřelý. Jako by omluva byla past. Jako by pietní akt byl útok. Jako by dospělá společnost nemohla říct dvě věci najednou: nacistická vina byla skutečná a poválečné bezpráví také.
Skutečná hrozba nemluví německy
Zvláštní je, jak snadno se v Česku zvedá poplach kvůli lidem, kteří přijedou mluvit o smíření, zatímco mnohem konkrétnější hrozby často zůstávají pro část politiků jen nepříjemnou poznámkou. Ruský vliv, zpravodajské operace, dezinformace a snaha rozkládat důvěru ve stát nejsou historická vzpomínka. Jsou současnost.
Bezpečnostní informační služba ve své výroční zprávě za rok 2024 popisuje pokračující snahy Ruska získávat sankcionované zboží z Česka a věnuje se také vlivovým a zpravodajským aktivitám cizích mocností. To není symbolický spor o minulost. To je tvrdá bezpečnostní agenda.
Přesto se v politické praxi občas zdá, že omlouvající se sudetský Němec je pro některé pohodlnější nepřítel než současné Rusko. U prvního lze vytáhnout staré plakáty, mluvit o národní paměti a získat potlesk za ostražitost. U druhého by bylo nutné mluvit o konkrétních sítích, penězích, propagandě, bezpečnostních opatřeních a odpovědnosti politiků, kteří ruské narativy vědomě či nevědomě přiživují.
To už je méně pohodlné. A hlavně méně teatrální.
Paměť nesmí sloužit jako výmluva
Česká společnost má právo být citlivá na sudetoněmecké téma. Má právo připomínat nacistickou okupaci, vyhnání Čechů z pohraničí, Heydrichiádu, Lidice i Ležáky. Stejně tak má právo mluvit o divokém odsunu, násilí a vině, která po válce dopadla i na civilisty. Dějiny nejsou reklamní slogan, aby se daly vyčistit do jedné barvy.
Právě proto je tak nebezpečné, když se z nich dělá politická kulisa. Kdo každou omluvu čte jako útok, nechce chránit paměť. Chce ji vlastnit. A kdo se bojí rozhovoru s potomky vyhnaných Němců víc než vlivu režimu, který dnes vede agresivní válku a rozkládá evropskou bezpečnost, měl by si položit nepříjemnou otázku, čeho se vlastně bojí.
Brněnský sjezd není zkouškou toho, zda Češi zapomněli. Nezapomněli. Je zkouškou, zda dokážou rozlišit mezi minulostí, kterou je nutné znát, a strašákem, kterým se dá pohodlně mávat.
Dvojí metr bije do očí. Omluva vzbudí poplach. Ruská hrozba se často relativizuje, zlehčuje nebo rovnou překřikuje. Tak nevypadá sebevědomý stát. Tak vypadá země, která se umí hádat s duchy, ale před živým nebezpečím občas uhýbá pohledem.
