Článek
Úspora, která páchne lhostejností
Babišova vláda udělala přesně ten typ kroku, který se dobře prodává jako racionalizace. Něco se přesune, něco sloučí, něco zanikne, pár tabulek se zkrátí a tisková věta může znít: stát bude efektivnější. Jenže když se podíváme, čeho se změna týká, vypadá to méně jako úklid a víc jako odklízení nepohodlného svědomí.
Kabinet oznámil, že přesune některé agendy z Úřadu vlády na jednotlivé resorty, včetně pracovních míst. Podle oficiální zprávy Úřadu vlády se změna týká mimo jiné protidrogové politiky a lidskoprávní oblasti. Na papíře to zní technicky. Jenže lidská práva nejsou šanon, který lze přestěhovat z jedné chodby na druhou a čekat, že se nic nestane.
Po více než dvaceti letech má zaniknout Odbor pro lidská práva a ochranu menšin. Jak uvedl Radiožurnál, jeho agenda se má od 1. července rozdělit mezi několik ministerstev: romské záležitosti pod ministerstvo práce, lidská práva pod spravedlnost a národnostní menšiny pod kulturu.
To není drobná korekce. To je rozebrání nadresortního místa, které mělo právě tu výhodu, že nestálo jen v jedné resortní logice. Dítě ohrožené násilím není jen věc sociálních dávek. Romská segregace ve školách není jen otázka práce a sociálních věcí. Paměť totalitních režimů není kulturní dekorace. Závislosti nejsou pouze zdravotnický problém. Kdo tohle rozseká podle ministerských cedulek, možná získá čistší organizační schéma. Ale ztratí celek.
Nejtišší budou slyšet nejméně
Nejhorší na celé operaci je její tón. Vláda se tváří, že napravuje úřednický nepořádek. Jenže kritici popisují něco jiného: ztrátu koordinace, oslabení odborného zázemí a nejistotu pro agendy, které se týkají lidí bez silných lobbistů.
Podle Novinek proti přesunu vystoupili lidé z poradních orgánů i odborníci. Ředitelka centra Locika Petra Wünschová varovala, že nejdřív nebyl jmenován ministr pro lidská práva a teď mizí celý odbor. Locika pracuje s dětmi zažívajícími násilí. To je přesně typ tématu, které v politice nevyhraje křikem, protože jeho oběti často křičet nemohou.
A tady je podstata. Silné skupiny si cestu k vládě najdou. Byznys má svazy, advokáty a přímá čísla na ministry. Velké resorty mají aparát. Politické strany mají mediální čas. Ale týrané děti, lidé s postižením, menšiny, oběti domácího násilí nebo rodiny, které propadávají mezi institucemi, potřebují systém. Ne soucitnou větu po tragédii.
Babišova vláda teď říká, že systém bude fungovat lépe, když se rozloží. To je odvážné tvrzení. Zvlášť od kabinetu, který změnu prosadil tak rychle, že se část odborné veřejnosti dozvídala pravidla hry až poté, co se rozhodlo.
Po kritice dvě kanceláře. Náplast na řeznou ránu
Po odporu přišel pokus o korekci. Premiér oznámil, že na Úřadu vlády vzniknou dvě kanceláře: pro lidská práva a menšiny a pro duševní zdraví a závislosti. Podle Seznam Zpráv mají spadat pod premiéra a vláda zároveň upravila původní plán tak, že problematiku rovnosti žen a mužů nepřesune na ministerstvo práce, ale na spravedlnost.
To vypadá jako ústupek. Ve skutečnosti je to spíš přiznání, že původní řez byl příliš hrubý. Kdyby byl plán promyšlený, nevznikaly by po pár dnech záchranné kanceláře. Kdyby šlo o skutečnou reformu, nezačínala by rozkladem a následným lepením.
Experti po jednání s Babišem navrhli podle ČT24 místo přesunu pod ministerstvo spravedlnosti vznik nové sekce lidských práv přímo na Úřadu vlády. Tedy něco, co zachovává nadresortní váhu a zároveň může řešit dotace či praktickou správu odděleně. To je rozumnější než představa, že se lidskoprávní politika rozstrká do resortních zásuvek a bude se tvářit jako posílená.
Babišův řez lidskými právy proto nezavání odvahou. Zavání chaosem a lhostejností k tématům, která nejsou politicky výnosná. Když vláda škrtá agendu, jež chrání nejslabší, neměla by se schovávat za slovo efektivita. Měla by jasně říct, kdo bude držet odpovědnost, kdo bude koordinovat resorty a kdo ponese následky, až se něco ztratí mezi ministerskými dveřmi.
Stát nepotřebuje lidskoprávní aparát jako ozdobu. Potřebuje ho proto, že moc má přirozený sklon poslouchat hlavně ty hlasité. A právě proto musí existovat místo, které hlídá i ty ostatní. Pokud se ho vláda zbavuje, nemění jen organizační strukturu. Mění signál, komu chce naslouchat.
