Článek
Svoboda slova v režii AfD
Václav Klaus a Tomio Okamura mají na konci června vystoupit v Berlíně na konferenci o demokracii a svobodě slova pořádané frakcí AfD ve Spolkovém sněmu. Účast obou českých politiků potvrdily jejich mluvčí, uvedly České noviny. Už samotná sestava by stačila na menší politickou grotesku: bývalý prezident, současný předseda Sněmovny a německá strana, která z demokracie nejraději dělá tribunál proti všem ostatním.
Podle oficiálního programu frakce AfD má Klaus pronést úvodní řeč s názvem „EU jako nebezpečí pro svobodu slova v Evropě“. Okamura má následovat s vystoupením o omezování parlamentní svobody z evropské perspektivy. Berlín se tedy může těšit na českou lekci svobody. Od politika, jehož hnutí se doma rádo staví do role umlčované oběti, a od exprezidenta, který už roky objíždí evropskou scénu jako pamětník lepších pořádků a horších bruselských úmyslů.
Sama debata o svobodě slova je samozřejmě legitimní. Evropa se opravdu hádá o hranice moderace obsahu, roli sociálních sítí, tlak státu, dezinformace i veřejnoprávní média. Jenže hostitel není detail. Když konferenci o lidských právech a médiích pořádá AfD, je to trochu jako seminář o požární prevenci v továrně na sirky.
Klaus může být soukromník. Okamura ne
U Klause se dá říct, že mluví za sebe. Je bývalý prezident, politická značka, dlouhodobý kritik EU a člověk, který si své publikum vybírá podle toho, kde mu tleskají. Může to být nevkusné, může to být politicky výmluvné, ale institucionálně už nereprezentuje stát.

Exprezident Václav Klaus
Okamura je jiný případ. Není jen předsedou SPD. Je předsedou Poslanecké sněmovny. Reuters při jeho zvolení připomněl, že jde o jednu z nejvyšších funkcí v české politice a první velký personální krok nové většiny ANO, SPD a Motoristů. Předseda Sněmovny si nemůže svléknout úřad u dveří berlínského sálu jako kabát.
A tady je problém. Okamura pojede na akci strany, která je v Německu předmětem dlouhého sporu s kontrarozvědkou a soudy. Tagesschau popsala, že soud v Kolíně nad Rýnem předběžně zastavil možnost označovat celou AfD za prokazatelně pravicově extremistickou do rozhodnutí v hlavním řízení, zároveň ale zdůraznila, že nejde o očištění strany: AfD dál zůstává extremistickým podezřelým případem a může být sledována.
To není běžný evropský konzervativní klub. To je politický prostor, kde se slovo svoboda používá jako štít proti kritice a někdy i jako kouřová clona pro resentiment. Okamura přesně tenhle jazyk zná. Doma ho používá léta.
Česká lekce, německé kulisy
Největší ironie celé cesty je v tématu. Okamura chce mluvit o omezování parlamentní svobody. Tedy muž, jehož hnutí doma tlačí na veřejnoprávní média, opakovaně útočí na novináře a z referenda dělá univerzální kladivo na všechno, co se zrovna hodí. Klaus zase povede řeč o EU jako hrozbě pro svobodu slova. To je jeho stará nota: Brusel jako pedagog s rákoskou, národní stát jako poslední útočiště rozumu.
Jenže svoboda slova není právo nebýt kritizován. Není to nárok na potlesk. A není to ani povolenka obcházet odpovědnost za vlastní politické spojenectví. Když si český předseda Sněmovny sedne na pódium AfD, neposílá tím jen vzkaz o svobodě projevu. Posílá vzkaz o tom, s kým se cítí politicky doma.
AfD si z Klause a Okamury udělá evropskou dekoraci. Podívejte, nejsme izolovaní, přicházejí k nám hosté z Prahy, dokonce bývalá hlava státu a současný šéf parlamentní komory. Přesně takové fotografie se v politice počítají. Ne kvůli obsahu přednášky, ale kvůli obrazu normality.
Klausovi to možná nevadí. Okamurovi se to možná hodí. Česku by to ale vadit mělo. Ne proto, že by se čeští politici nesměli bavit s nepohodlnými stranami. Ale proto, že předseda Sněmovny má rozlišovat mezi dialogem a legitimizací.
Berlínská akce se bude tvářit jako konference o demokracii. Ve skutečnosti bude testem politického vkusu. A česká účast na něm říká víc, než by si její protagonisté možná přáli: někteří bojovníci za svobodu slova nejraději hledají publikum tam, kde jim nikdo nepoloží otázku, zda svobodu nepletou s vlastní nedotknutelností.






