Článek
Když se varování přeloží jako štváčství
Stačí říct, že Rusko bude testovat hranice i po případném konci války na Ukrajině, a část české scény okamžitě vytáhne starý slovník. Válečný štváč. Generál, který chce konflikt. Prezident, který prý straší děti a kazí vládě zahraniční obraz. Přitom Petr Pavel neobjevil žádnou temnou fantazii. Popsal chování státu, který provokace, nátlak a šedé zóny používá jako běžnou součást politiky.
Pavel už v rozhovoru pro britský list The Guardian řekl, že NATO má na ruské provokace reagovat rozhodněji a „ukázat zuby“. Podle Českých novin mluvil o tom, že Moskva se pohybuje těsně pod hranicí článku 5 a zkouší, co jí aliance dovolí. Přidal i příběh z jednání s ruskými zástupci: když se ptal, proč dělají provokativní přelety a blízká setkání, odpověď zněla prostě: protože mohou.
To není militaristická báseň. To je popis vydírací mechaniky. Když někdo dlouhodobě zkouší dveře, není štváč ten, kdo řekne, že se mají zamknout. Štváčství začíná spíš ve chvíli, kdy se obrana hranice vydává za chuť válčit a agresor se z debaty skoro ztratí.
Přesně to je největší dárek pro Kreml.
Turek řeší obraz vlády, Rusko řeší tlak
Filip Turek v nedělní Partii obvinil Pavla, že v zahraničí nemluví o vládě hezky a „svým způsobem“ ji pomlouvá. Podle Novinek zároveň zopakoval, že nechce, aby prezident jel na summit NATO v Ankaře. Turek tak posunul spor z bezpečnostní roviny do roviny uraženého image managementu.
Jenže pověst státu se nekazí tím, že prezident upozorní na ruský nátlak. Kazí se tím, když vláda působí, že se víc bojí prezidentovy věty než ruské strategie. NATO není módní přehlídka kabinetu, kde se hlídá, zda všichni mluví dost lichotivě o domácí koalici. Je to aliance, která stojí na věrohodnosti odstrašení. A věrohodnost se nevyrábí z jemných formulací pro tiskovou konferenci.
Severoatlantická rada už v oficiálním prohlášení NATO popsala ruské hybridní aktivity včetně sabotáží, kybernetických zásahů, dezinformačních kampaní a dalších operací na území spojenců. To nejsou Pavlovy generálské sny. To je alianční realita, kterou lze buď brát vážně, nebo kolem ní chodit s nápisem „hlavně neeskalovat“ a doufat, že se Moskva dojme.
Nedojme.
Mír se neudrží tím, že se agresorovi uhýbá
Klausovský šok nad Pavlovými slovy zapadá do staršího českého zvyku: tvářit se, že největší riziko nepřichází od toho, kdo útočí, ale od toho, kdo na útok upozorňuje. Je to pohodlné. Člověk může působit jako rozumný mírotvůrce, aniž by musel vysvětlit, co konkrétně udělá s režimem, který nerespektuje hranice, pravidla ani lidské životy.
Rusko mezitím nemusí dělat skoro nic navíc. Stačí pokračovat. Jen v posledních dnech Novinky informovaly o ruských úderech v Záporožské oblasti, při nichž zahynuli civilisté. To je kulisa, před níž se v Česku vede debata, zda prezident náhodou nemluví příliš tvrdě o ruské hrozbě.
Tvrdost slov ale není totéž co touha po válce. Někdy je to jen odmítnutí předstírat, že problém zmizí, když se o něm bude mluvit tišeji. Pavel může přehánět v tónu, může se s vládou přít o kompetence, může být pro Babišův kabinet nepohodlný. Ale v základní věci říká banální bezpečnostní pravdu: Rusko testuje slabost. A pokud slabost najde, použije ji.
Klaus s Turkem mohou z Pavla dělat štváče. Politicky se to hodí, protože část publika raději slyší, že válku přivolávají silná slova, ne ruské rakety, drony, sabotáže a vydírání. Jenže mír není odměna za to, že se budeme tvářit méně rozhodně. Mír se někdy drží právě tím, že druhá strana pochopí hranici.
A Moskva české hádky čte dobře. Když se u nás místo ruského tlaku řeší hlavně Pavlův tón, nemusí se v Kremlu moc namáhat. Stačí počkat, až si část české politiky sama přeloží obranu jako provokaci a opatrnost jako státnické umění.
To není mír. To je pozvánka.
