Článek
Pravice dostala lekci od vlastního stínu
Václav Klaus není pro Andreje Babiše pohodlný kritik. Nejde o opozičního lídra, kterého lze odbýt slovem kampaň. Klaus je člověk, na jehož ekonomickém slovníku vyrostla podstatná část české pravice, a zároveň politik, který se k Babišovi v minulosti nechoval s automatickým odporem. O to víc bolí, když právě on říká, že od současné vlády čekal víc.
Není to první rána. Klaus už v prosinci napsal v Lidových novinách, že zvyšování rozpočtového deficitu Babišovou vládou by bylo „tragický omyl“. Teď míří stejným směrem znovu: vadí mu málo změn, příliš mnoho dluhů a ochota rozvolňovat pravidla, která měla politiku držet aspoň trochu při zemi.
Pro Babiše je to nepříjemné i symbolicky. Do vlády se vrátil s příběhem, že po Fialově kabinetu uklidí, rozhýbe stát a ukáže, jak se věci dělají. Jenže v rozpočtu zatím nevypadá jako muž pořádku. Vypadá jako premiér, který našel další důvody, proč si půjčit víc.
Schodek není manažerský úspěch
Ministerstvo financí v lednu představilo rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard korun. Resort tvrdil, že se musel vypořádat s nekrytými požadavky dopravního fondu, sociálními dávkami i podle něj nafouknutými příjmy, a vyšší deficit hájil prorůstovými investicemi. Tak svou verzi popsalo přímo ministerstvo financí.
To je vládní vysvětlení. Zní technicky, hladce a pro část veřejnosti možná i přesvědčivě. Jenže rozpočet není powerpointová prezentace. Když vláda zvýší schodek, neznamená to samo o sobě odvahu investovat. Může to znamenat i obyčejnou nechuť říct, kde se bude škrtat a komu se už nevyhoví.
Právě tady se Klausův starý fiskální instinkt vrací do hry. Můžeme se smát jeho politickým posedlostem, sporům s Bruselem i věčnému boji s ekologickou politikou. U deficitů má ale jeho výtka jednoduché jádro: stát si příliš snadno zvyká na dluh jako na normální provozní nástroj.
A Babišova vláda mu k tomu sama dodala munici. Národní rozpočtová rada uvedla, že návrh rozpočtu se schodkem 310 miliard korun je v přímém rozporu se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Podle rady měl závazný rámec vycházet ze strukturálního schodku 1,75 procenta HDP. To není opoziční bonmot. To je varování instituce, která má hlídat veřejné finance.
Babiš slibuje růst, Klaus vidí účet
Vláda se brání tím, že bez investic se země neposune. To je pravda. Česko potřebuje silnice, železnice, energetiku, obranu, školy i zdravotnictví. Jenže každá vláda umí říct, že její dluh je vlastně investice. Tím se z deficitu stává politický prací prášek: nasypete ho na tabulku a najednou má všechno vonět budoucím růstem.
Zahraničí si toho všimlo také. Reuters při schválení rozpočtu psal, že Babišova vláda zvýšila schodek na 310 miliard korun a rozpočet čelil kritice kvůli porušení pravidel rozpočtové odpovědnosti i kvůli obranným výdajům. Později agentura zaznamenala i Babišovo připouštění, že schodek pro rok 2027 by mohl dále růst.
To už není jen spor ekonoma ve výslužbě s premiérem. To je střet dvou politických reflexů. Klausův reflex říká, že dluh je nebezpečný zlozvyk. Babišův reflex říká, že stát má lidem a firmám dodat peníze, projekty a pocit, že se věci hýbou. Jeden vidí disciplínu. Druhý výkon. Problém je, že výkon placený na dluh se dobře prodává jen do chvíle, než přijde splátkový kalendář.
Starý prezident trefil citlivé místo
Klausova kritika Babiše není čistá ekonomická moudrost seslaná z nebe. Je v ní i politika, osobní styl a jeho celoživotní odpor k tomu, aby stát bobtnal. Přesto tentokrát míří na místo, které vláda nemůže odbýt úsměvem.
Babiš se rád prezentuje jako člověk, který rozumí číslům. Pak ale nemůže čekat pochvalu za rozpočet, který stojí na vyšším schodku a sporu s rozpočtovou radou. Nemůže slíbit všechno najednou: nižší daně, vyšší výdaje, investice, klid voličů i odpovědné hospodaření. Tohle není řízení firmy. Tohle je politická kouzelnická show, při níž se králík vytahuje z klobouku na státní dluh.
Klaus Babišovi připomněl něco nepříjemného: změna vlády ještě není změna kurzu. Pokud nový kabinet pouze přebarví staré deficity a přidá k nim vlastní omluvu, žádná rozpočtová revoluce se nekoná. Jen se mění člověk u mikrofonu.
A to je pro premiéra horší než běžná opoziční kritika. Když mu za dluhy vyčiní Klaus, nejde jen o další politickou šarvátku. Je to studená sprcha z tábora, který by pro Babišovo tažení proti „starému pořádku“ mohl mít pochopení. Místo potlesku ale přišla účtenka. A na ní je schodek, který se nedá odmluvit.
