Článek
Připomínky jako problém, ne jako pojistka
Oto Klempíř objevil pozoruhodný způsob, jak ochránit zákon před rozcupováním. Když se první návrh pod tíhou připomínek rozsypal, novou verzi už podle vlády nemá čekat stejné kolečko. Ministr pro sport Boris Šťastný řekl, že návrh rušící poplatky pro Českou televizi a Český rozhlas už nebude procházet připomínkovým řízením, protože jím prošel původní Klempířův návrh, a po vládě má jít rovnou do Sněmovny, jak uvedl iROZHLAS.
To je krásná logika. Zákon prošel připomínkami, připomínky ukázaly, že je problémový, vláda ho přepracuje, a protože připomínky byly nepříjemné už jednou, podruhé se raději obejdou. V technickém jazyce to může znít jako zrychlení legislativy. V politickém jazyce to zní spíš jako strach z kontroly.
Připomínkové řízení není šikana ministra. Je to jeden z mála momentů, kdy se do vládního nápadu dostanou úředníci, právníci, dotčené instituce a lidé, kteří mají za úkol odhalit díry dřív, než se z nich stane zákon. Kdo ho obchází u tak citlivé změny, nechrání efektivitu. Chrání vlastní záměr před nepohodlnou realitou.
První pokus nebyl drobná chyba
Klempířův původní návrh nedostal pár kosmetických poznámek na okraj. Dostal náraz. Podle ČT24 se k němu sešlo okolo čtyř set připomínek a ministerstvo financí upozornilo mimo jiné na to, že návrh neřeší, z jaké rozpočtové kapitoly by ČT a ČRo měly dostávat peníze ani v jakých termínech by platby chodily. To není zapomenutá čárka v odstavci. To je díra v motoru.
Český rozhlas ve svých připomínkách napsal, že předloha ohrožuje stabilitu, nezávislost a základní fungování médií veřejné služby a obsahuje zásadní právní i věcné nedostatky. Takové vyjádření se dá odmítnout jako obrana vlastního rozpočtu. Ale nedá se jen tak přeskočit, pokud vláda tvrdí, že chce připravit robustní a předvídatelný systém.
Jenže Babišův kabinet potřebuje hlavně splnit politický slib: zrušit poplatky od ledna. A protože první návrh narazil, přichází druhý, užší, rychlejší a méně vystavený kontrole. To je pro moc vždycky lákavé. Neřešit větší spor o smysl veřejnoprávních médií, nezdržovat se debatou o pojistkách, jen vytáhnout z peněženek občanů viditelnou složenku a dát účet do rozpočtu.
Tomu se bude říkat úleva. Ve skutečnosti to může být jen účet schovaný do jiné kapsy.
Kdo platí z rozpočtu, ten také drží kohoutek
Zrušení poplatků se prodává snadno. Nikdo nemá rád platbu, která každý měsíc připomíná, že veřejnoprávní média něco stojí. Jenže právě viditelnost poplatku má demokratickou hodnotu. Odděluje financování médií od každoročního rozpočtového handlu. Jakmile se ČT a rozhlas stanou položkou ve státní kase, budou každý rok čekat na vládu, poslance a náladu politické většiny.
První místopředseda Sněmovny Patrik Nacher přitom odmítl potřebu zvláštních pojistek proti náhlým zásahům do nového financování. Podle iROZHLASu řekl, že k nim v tuto chvíli nevidí důvod. To je výmluvné. Vláda chce převést média pod rozpočet, ale současně odmítá brzdy, které by budoucím politikům ztížily rychlé škrcení peněz.
Tady už nejde jen o peníze. Jde o páku. Veřejnoprávní médium nemusí být milováno vládou, aby mělo právo na stabilní financování. Právě naopak. Jeho smysl se pozná ve chvíli, kdy vládě vadí. Když je závislé na každoroční dobré vůli těch, o nichž má informovat, vzniká problém, který žádná tisková věta o férové částce nevyřeší.
Klempíř našel cestu, jak druhý pokus ochránit před připomínkami. Jenže zákon, který se musí chránit před kontrolou, nevzbuzuje důvěru. Vzbuzuje otázku, proč se vláda bojí stejného procesu, který má dobrý zákon posílit.
Poplatky mohou být zastaralý nástroj. Debata o jejich změně je legitimní. Ale obejít nepohodlné připomínky a vydávat rychlost za kvalitu je přesně ten typ vládnutí, který nakonec draze platí všichni. Ne jen na účtence. I důvěrou, že pravidla se nepíšou podle toho, kolik kritiky ještě ministr unese.
