Článek
Padesát tisíc zní jinak podle toho, kdo poslouchá
Když Václav Klaus řekne, že renta bývalého prezidenta ve výši 50 tisíc korun je mimo realitu, část lidí se jen hořce usměje. V zemi, kde mnoho seniorů žije z částky hluboko pod průměrnou mzdou, zní taková věta skoro provokativně.
Jenže celá věc není tak jednoduchá.
Podle zákona o zabezpečení prezidenta republiky po skončení funkce má bývalý prezident nárok na měsíční rentu 50 tisíc korun. K tomu dostává stejně vysokou paušální náhradu, určenou hlavně na odbornou a administrativní práci, provoz kanceláře nebo další výdaje související s rolí bývalé hlavy státu.
Dohromady tedy nejde o padesát, ale o sto tisíc korun měsíčně. A právě tady začíná problém veřejného vnímání.
Jedna věc je renta jako osobní příjem. Druhá věc jsou náklady na to, aby bývalý prezident mohl dál fungovat v určitém veřejném režimu. Jenže občan, který počítá důchod, nájem a léky, podobné dělení často slyšet nechce. Vidí prostě další peníze pro člověka, který už byl roky placen státem velmi štědře.
Funkce nekončí odchodem z Hradu
Na druhé straně stojí argument, který se nedá jen tak shodit ze stolu. Bývalý prezident není běžný penzista. I po odchodu z funkce zůstává veřejnou osobou, zahraničním kontaktem, terčem pozornosti i symbolem státu. Stát má legitimní zájem, aby se bývalá hlava státu nemusela živit způsobem, který by snižoval důstojnost úřadu.
Proto také systém exprezidentské renty existuje.
ČT24 už dříve připomněla, že částka 50 tisíc korun se od roku 2004 nezměnila, zatímco platy politiků, ceny služeb i běžné životní náklady od té doby výrazně vzrostly. Vláda Petra Fialy dokonce v minulosti zvažovala zvýšení renty na úroveň poslaneckého platu, tedy přes sto tisíc korun měsíčně.
Tady Klausova poznámka dává racionální jádro. Padesát tisíc z roku 2004 není padesát tisíc v roce 2026. Inflace z této částky ukrojila velkou část hodnoty. Pokud stát chce, aby exprezident dál reprezentoval určitý institucionální standard, nemůže předstírat, že se dvacet let nic nezměnilo.
Jenže politicky se to vysvětluje mizerně. Zvlášť v době, kdy se lidem u důchodů, dávek a veřejných služeb opakuje, že peníze nejsou.
Důstojnost nesmí být bianco šek
Debata o rentě bývalých prezidentů by proto neměla sklouznout do dvou pohodlných extrémů. První říká: nechte je žít jako každého jiného důchodce. Druhý: bývalý prezident má mít automaticky téměř cokoli, protože byl hlavou státu.
Obojí je špatně.
Stát má chránit důstojnost úřadu, ne pohodlí konkrétního člověka. Má jasně rozlišit osobní rentu a provozní náhrady. Má také umět veřejnosti vysvětlit, co se z těch peněz skutečně platí. Kancelář? Asistent? Odborné podklady? Cesty? Reprezentace? Pak ať je to jasné.
Bez transparentnosti vzniká dojem další politické výsady. A ten je pro důvěru ve stát jedovatý.
Podle iROZHLASu má prezident během výkonu funkce vysoký plat i rozsáhlé náhrady spojené s reprezentací, dopravou, ubytováním nebo odbornou administrativní podporou. Po odchodu z Hradu se rozsah role zmenší, ale nezmizí úplně. Právě proto je férové mluvit o nějakém zabezpečení.
Není ale férové tvářit se, že občané nemají právo být podráždění.
Klaus otevřel správné téma ve špatně naladěné zemi
Klausova slova narážejí na českou realitu. Průměrný senior neřeší, zda má na důstojnou kancelář. Řeší účty. A když slyší bývalého prezidenta mluvit o nedostatečné rentě, snadno v tom vidí odtrženost elit od běžného života.
To neznamená, že má stát exprezidenty finančně odbýt. Znamená to, že každá úvaha o zvýšení renty musí být přesná, věcná a odůvodněná. Žádné tiché přilepšení pro bývalé mocné. Žádné automatické navyšování bez debaty. A hlavně žádné míchání osobní renty s provozními penězi tak, aby se veřejnost v částkách ztratila.
Bývalý prezident má stát něco stát. To je normální. Ale veřejnost má stejně normální právo ptát se kolik, proč a za co.
Padesát tisíc korun může být z hlediska roku 2004 opravdu zastaralá částka. Jenže v očích lidí, kteří za celý měsíc práce nebo penze dostávají méně, zůstává podobná debata výbušná.
A právě proto by se o ní mělo mluvit bez uraženého majestátu. Ne jako o nároku bývalých prezidentů. Ale jako o ceně, kterou stát platí za důstojnost instituce. A ta musí být obhajitelná i před lidmi, kteří na žádnou rentu nikdy nedosáhnou.
