Článek
Úleva, která voní po vodítku
Vláda schválila zrušení koncesionářských poplatků a Česká televize s Českým rozhlasem mají nově dostávat peníze ze státního rozpočtu. Podle Seznam Zpráv má kabinet počítat s tím, že ČT dostane 5,74 miliardy korun a rozhlas 2,065 miliardy. Politicky se tomu říká úleva pro lidi. Prakticky se tomu říká přesun účtenky do jiné kapsy.
Domácnost přestane posílat 150 korun televizi a 55 korun rozhlasu. Krásné. Jenže peníze se nevypaří. Zaplatí se z daní, z dluhu, nebo se prostě někde seškrtají. Rozdíl je hlavně v tom, že zatímco poplatek chodil mimo každoroční vládní náladu, nová peněženka bude ležet mnohem blíž politickému stolu.
To je ten malý detail, který se do vládního sloganu nevejde. Poplatek byl protivný právě proto, že byl vidět. Státní financování bude příjemnější, protože nebude bolet přímo u složenky. Jenže méně viditelná platba není totéž co menší cena. Někdy je to jen chytřejší balení pro větší závislost.
A veřejnoprávní média nemají být v pozici dítěte, které každý rok čeká, jestli rodič dostal dobrou náladu a přidá kapesné.
Kohoutek se netváří jako cenzura
Nezávislost se neničí jen zákazem reportáže. Dá se ničit elegantněji. Rozpočtem, odkladem valorizace, drobným škrcením, poznámkou o úsporách, tlakem na „vyváženost“, která ve skutečnosti znamená méně nepříjemných otázek. Kohoutek nikdy nemusí nahlas říct, že trestá. Stačí, když všichni vědí, kdo ho drží.
Podle ČT24 zaměstnanci ČT a ČRo kvůli chystané změně zůstávají ve stávkové pohotovosti a před Strakovou akademií se proti plánu protestovalo. Opozice mluví o přímém útoku na veřejnoprávní média a varuje před slovenskou cestou. Vládní tábor to samozřejmě odmítá. Každá vláda, která bere do ruky páku, tvrdí, že ji nikdy nezneužije.
Jenže pojistky se nepíšou pro hodné politiky. Píšou se pro ty příští, horší, podrážděnější a mstivější. A také pro ty současné, když zjistí, že zpravodajství zase odvysílalo něco, co se jim nehodí do ranního briefingu.
Český rozhlas už u dřívější verze návrhu varoval, že změna může ohrozit stabilitu, nezávislost a základní fungování médií veřejné služby, jak uvedl ve svých připomínkách. Dá se říct, že si brání vlastní rozpočet. Jistě. Ale kdo jiný má upozornit, že hasičárně právě někdo bere hadice a slibuje, že oheň bude nadále pod kontrolou?
Divák ušetří málo, moc získá hodně
Vláda tvrdí, že nastaví předvídatelné financování. Jenže předvídatelnost, kterou schvaluje politická většina, není totéž co nezávislost. Podle Novinek se mají částky valorizovat až ve chvíli, kdy souhrnná inflace překročí deset procent; ČT si má proti letošku pohoršit asi o miliardu a rozhlas o 350 milionů korun.
To už není jen účetní změna. To je reálné hubnutí. A u médií veřejné služby se hubnutí málokdy zastaví u kancelářského papíru. Dřív nebo později se projeví v programu, regionech, sportu, dokumentech, investigaci, zahraničním zpravodajství, kultuře. V tom všem, co komerční trh často nedělá, protože se mu to nevyplatí.
Glosácky řečeno: vláda právě divákovi sebrala viditelnou složenku a médiím pověsila nad hlavu státní kasičku. Divák má mít pocit, že vyhrál. Média mají doufat, že se kasa nezavře. A politici si mohou mnout ruce, že se z nepohodlné instituce stává položka, o které se bude hlasovat.
Veřejnoprávní média si nezaslouží svatozář. Mají chyby, slabé pořady, občasnou pýchu i drahý provoz. Mají být kontrolována, kritizována a nucena vysvětlovat, za co utrácejí. Ale kontrola není totéž co finanční vodítko.
Koncesionářské poplatky končí. Mnozí si oddechnou. Jenže až jednou politik řekne, že rozpočet je napjatý a ČT s rozhlasem musejí být skromnější, možná si vzpomeneme, že ta otravná platba měla jednu nepříjemně užitečnou vlastnost. Držela politické prsty o kus dál od vypínače.
