Článek
Složenka pryč, peníze nikoli
Martin Kupka trefil podstatu, když připomněl, že zrušením koncesionářských poplatků lidé veřejnoprávní média nepřestanou platit. Jen je nebudou platit přímo. Peníze potečou ze státního rozpočtu, tedy z daní zaměstnanců, živnostníků, důchodců i těch, kdo Českou televizi sledují jen tehdy, když hledají předpověď počasí.
Vláda schválila návrh, který má poplatky nahradit příspěvkem ze státního rozpočtu, jak uvedl Úřad vlády. To samo o sobě nemusí být civilizační katastrofa. Řada evropských zemí financuje veřejnoprávní média jinak než přes přímé platby domácností. Jenže ďábel nikdy nebydlí ve slově „rozpočet“. Bydlí v tom, kdo o něm každý rok rozhoduje.
Poplatek byl neoblíbený. To je pravda. Byl ale také nepříjemně jednoduchý: občan platil instituci přímo a vláda nemusela rozhodovat, zda televize a rozhlas dostanou víc, méně, nebo zda se mají před dalším schvalováním rozpočtu naučit být trochu méně obtížné.
Šetření, které má zvláštní směr
Vláda nevyměňuje způsob financování jen za jiný. Vyměňuje ho zároveň za nižší částku. iROZHLAS uvedl, že Česká televize má dostat 5,74 miliardy korun, tedy přibližně o miliardu méně než letos očekává z poplatků. Český rozhlas má přijít zhruba o 400 milionů. To už není drobná účetní změna. To je otázka, které pořady, redakce a regiony budou první na řadě.
Vláda říká, že média mají šetřit. Dobře. Šetřit má umět každý, kdo pracuje s veřejnými penězi. Jenže ekonomická disciplína není totéž co politicky řízené hubnutí. Ve chvíli, kdy se financování přesune pod kabinet a zároveň se seřízne, vzniká velmi pohodlný mechanismus. Nejdřív se instituci řekne, že má být levnější. Pak se sleduje, zda bude dost vděčná.
Tlak na média přitom nemusí mít podobu telefonátu do redakce. Stačí rozpočtový horizont na jeden rok, nejistota a vědomí, že peníze drží lidé, o nichž má televize a rozhlas vysílat nepříjemné reportáže. Kdo tohle označuje za pouhou technickou změnu, buď nerozumí moci, nebo jí rozumí až příliš dobře.
Nezávislost se nedá platit z nálady vlády
Evropský akt o svobodě médií po členských státech požaduje, aby veřejnoprávní média měla přiměřené, dlouhodobě udržitelné a předvídatelné financování. Jak shrnuje Evropská komise, nejde jen o peníze, ale o pojistku redakční nezávislosti.
A právě předvídatelnost je to, co Babišův plán bere. Vláda může slibovat, že do obsahu zasahovat nebude. Každá vláda by to ostatně slibovala. Podstatné je, že si vytváří nástroj, s nímž zasahovat může, aniž by musela vyslovit jediné slovo o cenzuře.
Andrej Babiš kdysi kupoval mediální vliv za vlastní peníze. Dnes mu stačí přesunout financování médií pod stát a nechat politiku rozhodovat, kolik nezávislosti si země může dovolit. To je levnější než kupovat vydavatelství. A mnohem méně nápadné.
Úleva, kterou si občan zaplatí dvakrát
Méně složenek je hezký volební slogan. Jenže občan nebude platit méně, pouze jinak. A navíc může zaplatit ještě podruhé: slabšími médii, menší kontrolou moci a institucemi, které budou muset při každém rozpočtu přemýšlet, zda nejsou příliš hlasité.
Kupka má pravdu v základní matematice celé věci. Poplatek se neztrácí. Jen se z něj stává politická páka. A vláda, která tvrdí, že chce lidem ulevit, by měla poctivě říct i druhou polovinu věty: že za tuto úlevu dostane víc vlivu nad médii, která by na ní měla být co nejméně závislá.
