Článek
Hypotéka nezná vládní tiskovky
Hypotéka je protivná věc. Nezajímá ji, kdo právě vyhrál volby, kdo se pohádal s guvernérem ani kdo si na tiskové konferenci připsal zásluhu za lepší zítřky. Zajímá ji sazba, délka fixace a částka, kterou má rodina každý měsíc poslat bance.
A čísla se zatím nevyvíjejí směrem, který by domácnostem rozdával radost. Průměrná sazba nových hypoték v květnu vystoupala na 4,67 procenta z dubnových 4,52 procenta. ČBA Hypomonitor navíc upozornil, že při zachování tehdejších tržních podmínek by se červnová sazba mohla pohybovat kolem 4,75 procenta.
To není žádná pohroma světa. Jen nepříjemná připomínka, že levné peníze se nevyrábějí politickou větou. Banka nepůjčuje podle nálady premiéra. Půjčuje podle toho, kolik stojí peníze na trhu, jaké vidí riziko a co čeká od ekonomiky za rok nebo za tři.
Když pak Česká národní banka 18. června zvýšila dvoutýdenní repo sazbu na 3,75 procenta, nebyl to útok na lidi s hypotékou. Byla to zpráva, že centrální banka nevidí důvod pouštět peníze levněji jen proto, že by se to vládě politicky hodilo.
Rozpočet není vedlejší kulisa
Nebylo by fér tvrdit, že každá desetina hypoteční sazby je přímo účtem vystaveným Andreji Babišovi. Ekonomika není dětská stavebnice, kde premiér posune jednu kostku a banka druhý den zdraží úvěry. Do sazeb mluví inflace, mzdy, zahraniční trhy, války, energie i nálada investorů.
Jenže rozpočet není vedlejší kulisa. Vláda po lednové revizi poslala do Sněmovny plán se schodkem 310 miliard korun. Ministerstvo financí tvrdí, že šlo o nutnou opravu podhodnocených výdajů a přifouknutých příjmů po předchozí vládě. To je možná část pravdy. Jenže každá vláda ráda dědí vysvětlení, zatímco účet už vystavuje vlastním jménem.
Národní rozpočtová rada přitom uvedla, že návrh se schodkem 310 miliard je v přímém rozporu s aktuálním zněním zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Podle stanoviska rady odpovídal základní výdajový rámec deficitu 237 miliard, případně 286 miliard při započtení zákonem předpokládaných výjimek.
To není detail pro účetní s tužkou za uchem. Je to vzkaz trhům, že vláda chce utrácet rychleji, než jí dovolují pravidla, která si stát sám napsal. A trhy mají jednu nepříjemnou vlastnost: nečtou tiskové konference s dojetím. Čtou riziko.
V holdingu by takový plán nejspíš neprošel
Těžko si představit, že by Andrej Babiš vedl vlastní firmy stylem: nejprve navýšíme výdaje, pak vysvětlíme, že za ně může předchozí vedení, a nakonec se budeme zlobit na banku, že nám nechce půjčit levněji.
Ve státě se ale podobná disciplína hraje překvapivě často. Politici rozdávají, opravují, kompenzují a přidávají. Pak přijde dražší financování a tváří se překvapeně, že banky, investoři i centrální banka neoceňují jejich velkorysost stejným potleskem jako voliči.
Babišova vláda nemůže chtít dvě věci najednou. Nemůže si přát levnější hypotéky a zároveň budovat dojem, že veřejné finance jsou jen pružná nádoba, do níž se dá nalít každý nový politický slib. Nemůže nadávat na drahé peníze a současně vytvářet prostředí, v němž jsou peníze dražší i proto, že stát sám působí méně disciplinovaně.
Splátka je poslední soudce
Rodina, která dnes řeší vlastní bydlení, nepotřebuje slyšet, kdo za drahé hypotéky může víc. Nezajímá ji, zda je viníkem centrální banka, geopolitika nebo dědictví po minulé vládě. Zajímá ji, proč se sen o bytě znovu vzdaluje o několik tisíc korun měsíčně.
Právě tam se politické sliby mění v realitu. Ve splátce. V tabulce. V rozhodnutí, zda pár s dítětem ještě dosáhne na úvěr, nebo zůstane další roky v nájmu.
Levné hypotéky nepřijdou proto, že premiér zvýší hlas na bankovní radu. Přijdou teprve tehdy, až stát přestane hrát hru, v níž chce zároveň utrácet jako velkorysý patron a půjčovat si jako vzorný hospodář.
