Článek
Věta, která nezůstala ve studiu
Petr Macinka se stylizuje do politika, který se nenechá svazovat uhlazeností. V televizní debatě to dovedl až k větě, která se mu vrací jako bumerang. V pořadu Partie Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS prohlásil: „Rozčilují se lidi, které já považuji za méněcenné.“ Jak připomněla CNN Prima NEWS, reagoval tím na kritiku svého veřejného vystupování a dodal, že se „nepolepší“.
To je přesně ten typ výroku, který může chvíli fungovat jako potrava pro fanoušky ostrého stylu. Jenže slovo „méněcenný“ není obyčejná politická nadávka. Má historickou váhu, kterou nejde sfouknout tím, že autor přidá úsměv nebo se schová za autenticitu.
Zdeněk Šarapatka, bývalý člen Rady České televize a kandidát TOP 09 do Senátu, se rozhodl věc neposlat jen do další internetové přestřelky. Podle Newstreamu s odkazem na ČTK podal žalobu na ochranu osobnosti k Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Tvrdí, že jako kritik ministra se výrokem cítí dotčen, přestože ho Macinka přímo nejmenoval.
Autenticita není kouzelný štít
Macinkova obrana se dá čekat. Přímý politik, drsnější slovník, odpor k politické korektnosti, unavená póza člověka, kterého prý nechápou citlivé elity. Tenhle repertoár má v části veřejnosti úspěch. Jenže i politická hrubost má hranici, za níž už nejde o živou debatu, ale o ponižování skupiny odpůrců.
Šarapatka už dříve v rozhovoru pro DVTV řekl, že výraz považuje za za hranou a spojuje ho se slovníkem nacistické propagandy. To je ostré přirovnání. Soud nebude rozhodovat o tom, zda Macinka mluvil vkusně. Bude řešit, zda jeho slova zasáhla do osobnostních práv člověka, který se mezi ministrovými kritiky identifikuje.
A tady začíná zajímavá část sporu. Občanský zákoník chrání mimo jiné důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka. Podle občanského zákoníku se dotčený člověk může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Jinými slovy: nejde jen o pocit uraženosti. Právo zná situace, kdy slovo může být zásahem.
Macinka mezitím reagoval spíš po svém než smířlivě. Podle ČTK uvedl, že Šarapatka žalobou zahájil další ze svých neúspěšných kandidatur. To je možná dobrá hláška pro vlastní publikum. Jako signál, že ministr zahraničí chápe váhu funkce a slov, působí podstatně hůř.
Ministr není diskutér v hospodě
Na celé věci je nejpodstatnější právě Macinkova funkce. Kdyby totéž napsal anonymní účet v diskusi, zapadne to do běžného kalu internetu. U ministra zahraničí je laťka jinde. Člověk, který reprezentuje stát navenek, nemůže donekonečna tvrdit, že se od něj čeká jen „autenticita“. Od člena vlády se čeká i sebekontrola.
To neznamená, že politici mají mluvit sterilně. Tvrdá řeč do politiky patří. Patří do ní spor, ironie, ostřejší formulace i schopnost unést kritiku. Jenže označit lidi, kteří se nad ministrem rozčilují, za méněcenné, není argument. Je to nálepka. A nálepky tohoto typu mají jednu nepříjemnou vlastnost: odlidšťují protivníka dřív, než s ním začnete polemizovat.
Soud může žalobu odmítnout, může dojít k závěru, že výrok byl příliš obecný, nebo může dát Šarapatkovi za pravdu. To dnes nelze předjímat. Politicky už ale Macinka narazil. Ne proto, že by nesměl provokovat. Narazil proto, že se v roli ministra zahraničí chová, jako by pořád seděl v kampani, kde se každá hrubost prodává jako odvaha.
A právě tím se tenhle spor liší od běžné hádky na sociálních sítích. Nejde jen o jednu větu. Jde o otázku, zda se vládní politika má tvářit jako permanentní slovní bitka, v níž je ponižování kritiků přijatelnou metodou. Pokud ano, soudy budou stále častěji suplovat něco, co by mělo začínat už u politiků samotných: obyčejnou odpovědnost za vlastní jazyk.
