Článek
Návod, jak si vyrobit klid
Petr Macinka přišel s pozoruhodnou definicí zodpovědnosti. Vláda prezidenta nevpustí do delegace na summit NATO, ministr zahraničí mu doporučí nepodávat žalobu a nakonec dodá, že věří, že Petr Pavel pochopí, „že nám jde o věc a chceme obhajovat svou práci“. Jak uvedla ČT24, Macinka současně varoval před tím, aby na sebe nejvyšší ústavní činitelé podávali žaloby, trestní oznámení či posílali tajné služby.
To je skoro návod na politické soužití podle Motoristů. Nejdřív druhé straně oznámíte, že její místo u stolu rušíte. Pak jí vysvětlíte, že by neměla reagovat podrážděně. A nakonec si přisvojíte roli člověka, který hájí věcnost proti jejím emocím.
V takovém uspořádání je „věcnost“ jen hezké slovo pro vítěze sporu. Ten rozhodne, kdo pojede, kdo zůstane doma a kdo se má smířit s tím, že jeho nesouhlas je vlastně citová nezralost. Macinka tím prezidentovi nenabízí dialog. Nabízí mu poučení, jak správně přijmout porážku.
Diplomacie podle jedné židle
Ministr zahraničí už dříve vysvětloval, že nejde o pomstu, ale o dominanci vlády v exekutivě. Na summitu je podle něj jedna hlavní židle a vedle ní delegace. Popsal to iROZHLAS. Věta o jedné židli je možná nejpoctivější popis celé operace.
Nejde o to, co Česko na summitu prosadí. Nejde ani o to, zda by prezident dokázal hájit vládní mandát. Jde o židli. O to, aby na ní seděl správný člověk, zatímco ten druhý bude doma přemýšlet, zda se náhodou nechová příliš emotivně.
Zahraniční politika se tím proměňuje v dětský pokoj, kde se dva sourozenci přetahují o poslední hračku a rodič místo rozdělení sporu vysvětlí jednomu z nich, že kdo pláče, prohrál. Jenže ministr zahraničí nemá být vychovatel v kabinetu. Má umět proměnit konflikt v dohodu, ne dohlížet, aby soupeř odcházel z místnosti dostatečně tiše.
Ústava není návod na umlčení
Ústava samozřejmě nedává prezidentovi bianco šek na každou zahraniční cestu. Vláda nese odpovědnost za výkonnou moc i za zahraniční politiku. Prezident ale podle Ústavy České republiky zastupuje stát navenek. Právě proto je spor o jeho účast věcí pro politickou dohodu, případně pro soud. Není to problém, který vyřeší Macinkovo psychologické hodnocení Hradu.
Vláda má právo trvat na své pozici. Prezident má právo ji napadnout, jestli se domnívá, že mu kabinet brání vykonávat ústavní roli. Na tom není nic hysterického ani osobního. Kompetenční spor není rozbitá váza v rodinné kuchyni. Je to nástroj, který existuje právě pro chvíle, kdy si dvě instituce vykládají své pravomoci jinak.
Macinka se bojí emocí, protože emoce se nedají řídit usnesením vlády. Ještě víc mu ale zjevně nevadí malost, která se tváří jako státnická pevnost. Ministr zahraničí by měl umět držet otevřené dveře i k člověku, s nímž nemá chuť mluvit. Když místo toho rozdává lekce klidu po vlastním politickém provokování, nevypadá silně. Vypadá jako člověk, který si spletl diplomacii s posledním slovem v hádce.
