Článek
Akreditace není role v příběhu
Ústavní soud prezidentovi otevřel cestu na summit NATO. Vláda a ministerstvo zahraničí mu mají zajistit účast, akreditaci i podmínky, aby mu v ní nikdo neházel překážky pod nohy. Jak stojí v rozhodnutí Ústavního soudu, konečný verdikt o pravomocích přijde až později.
To ovšem Petru Macinkovi zjevně nestačí. Prezident sice může přijet, ale nesmí si prý automaticky nárokovat hlavní roli. Jako by Petr Pavel nebyl hlava státu, ale účastník kongresu, kterému je třeba vysvětlit, kde dostane visačku, kdy smí do sálu a zda náhodou nebude příliš vidět na společné fotografii.
Česká diplomacie tak objevila nový obor: protokolární zmenšování prezidenta. Nevyhodit ho úplně, to už by po zásahu soudu nešlo. Stačí ho přibalit jako doprovod a pak se tvářit, že vše běží podle pravidel.
Ministr zahraničí jako castingový režisér
Macinka odmítl Pavlovo tvrzení, že prezident je automaticky vedoucím delegace. Prezident naopak říká, že pokud je součástí delegace, jeho postavení z toho logicky plyne. Spor zachytil iROZHLAS.
Právní odpověď si nakonec vezme na stůl soud. Politický obraz je ale už hotový. Ministr zahraničí se netváří jako člověk, který hledá způsob, jak v Ankaře ukázat sebevědomou a funkční zemi. Působí jako režisér telenovely, jemuž do záběru přišel herec, kterého nemá rád.
V každé správné telenovele musí být někdo odstrčen do vedlejší role. Musí se chvíli čekat za dveřmi, musí zaznít uražená věta a pak přijít dramatické vysvětlení, že nejde o osobní spor, nýbrž o princip. Jenže stát není seriál na pokračování. Občan nemusí každý týden sledovat, kdo z ústavních činitelů právě komu určil velikost židle.
Ústava není scénář na přepisování
Ústava České republiky dává prezidentovi roli při zastupování státu navenek a vládu staví do čela výkonné moci. Právě proto má smysl, aby hranice těchto rolí vyložil soud, a ne ministr zahraničí podle momentální nálady.
Macinkův problém není v tom, že by zastával jiný právní názor než Pavel. To je normální. Problém je v tom, že každou odlišnou instituci vnímá jako rušivý element, který je třeba umístit mimo hlavní děj. Prezident má být ztišen, soud označen za problém a vláda má mít poslední repliku.
Jenže v normálním státě není síla v tom, že si vláda umí přivlastnit celé jeviště. Síla je v tom, že unese i postavu, která jí kazí scénář.
Macinka se snaží z prezidenta udělat komparz. Jenže komparzem tu nakonec působí česká diplomacie. Stojí v pozadí, drží rekvizity a čeká, až hlavní herci přestanou řešit sami sebe.
