Článek
Suchozemská velmoc u průlivu
Petr Macinka přivezl do Ameriky větu, která zní skoro filmově: Česko je připravené pomoci s bezpečností Hormuzského průlivu. Země bez moře, bez válečného loďstva a s tradiční schopností hádat se o každou dálnici najednou nabízí příspěvek k jednomu z nejcitlivějších námořních míst světa.
Podle iROZHLASu Macinka po jednání v Bílém domě řekl, že Česko jako jedna z prvních zemí nabídlo spojencům unikátní sledovací systém pro operaci v Hormuzském průlivu. České zbrojovky podle něj zároveň jednají o zakázkách pro americkou armádu.
Na první poslech to zní jako dobrá zpráva. Česká diplomacie nechce jen sedět v rohu, ale nabízí schopnost, kterou skutečně má. Pasivní sledovací technologie patří k oblastem, v nichž má český obranný průmysl tradici a dobré jméno. Jenže právě proto by se s takovým „esem“ mělo zacházet opatrně. Eso se nevytahuje kvůli efektu, ale ve chvíli, kdy opravdu mění hru.
Macinka pro Fox News uvedl, že Česko nemá námořnictvo, protože leží uprostřed Evropy, ale disponuje jedinečnými pasivními sledovacími kapacitami. To je věcně správné i lehce komické. A v politice bývá tahle kombinace nebezpečná.
Hormuz není kulisa pro hezkou větu
Hormuzský průliv není exotická mapa v prezentaci. Je to tepna světové energetiky. Podle amerického Úřadu pro energetické informace jím v roce 2024 proudilo v průměru 20 milionů barelů ropy denně, tedy zhruba pětina světové spotřeby ropy a ropných produktů. Přes průliv procházela také asi pětina světového obchodu se zkapalněným zemním plynem.
Jestli se tam střílí, minuje, ruší nebo blokuje doprava, nejde jen o problém tankerů někde daleko. Jde o ceny energií, pojištění lodí, inflaci, nervozitu trhů a politický tlak na vlády, které se pak doma tváří, že benzín zdražil nějak sám od sebe.
Česká nabídka proto není absurdní. Naopak. Pokud spojenci potřebují sledovat prostor, pohyb plavidel, radary, letadla nebo drony, pasivní systémy mohou dávat smysl. Oficiální web 53. pluku průzkumu a elektronického boje uvádí, že česká armáda disponuje unikátními schopnostmi v oblasti zpravodajství, průzkumu a elektronického boje a že systém DPET by mohl být českým příspěvkem pro spojence.
Potud dobré. Jenže mezi technologickou schopností a politickou odpovědností leží velký kus moře. Česko může nabídnout radar. Nemůže ale předstírat, že tím automaticky vyřešilo vlastní obrannou reputaci, plnění aliančních závazků nebo věčný rozpor mezi velkými slovy a rozpočtovou opatrností.
Gesto pro Washington, otázky pro Prahu
Macinkova cesta do USA má jasnou politickou rovinu. Vláda Andreje Babiše chce ukázat, že s Washingtonem drží krok, že není slabým článkem aliance a že umí nabídnout něco konkrétního. To je pochopitelné. Česká republika se nemůže tvářit, že bezpečnost Perského zálivu se jí netýká jen proto, že nejbližší moře je za hranicemi.
Jenže právě tady začíná glosář české politiky. Doma vláda často lavíruje u obranných výdajů, přešlapuje kolem pomoci Ukrajině a vysvětluje spojencům, proč čísla nejsou tak pěkná jako sliby. Venku pak ráda vytáhne unikátní technologii a mluví o připravenosti pomoci. To není nutně pokrytectví. Je to ale důvod k otázce, zda nejde o snahu jedním šikovným gestem přeleštit širší problém.
České pasivní sledovací systémy mohou být skutečně cenné. Byla by hloupost je shazovat jen proto, že je zrovna prezentuje ministr, který si libuje v politickém divadle. Pokud mohou spojencům pomoci chránit plavbu, mají se nabídnout. Jen by bylo dobré, aby z toho vláda nedělala větší geopolitickou pózu, než jakou unese.
Macinka v USA vytáhl české eso. Teď jde o to, zda bude zahrané jako součást promyšlené bezpečnostní politiky, nebo jen jako efektní karta na stole, u něhož se za chvíli zase začne počítat, kdo skutečně platí, kdo skutečně dodává a kdo jen dobře mluví.
Hormuz není tisková kulisa. A pasivní radar není náhrada za aktivní politiku.
