Článek
Dvě jména odpadnou, hlad po vlivu zůstává
Pavel Matocha a Roman Bradáč možná končí jako kandidáti, které už jejich dosavadní političtí patroni neunesou. To je dobrá zpráva jen do chvíle, než si člověk uvědomí, že problém nezačíná ani nekončí dvěma jmény. Rada České televize je ve Sněmovně stále cenná měna. Platí se s ní za vliv, za klid, za dohody i za budoucí tlak.
Vládní koalice se podle Novinek rozhodla nepodpořit Bradáče a Matochu při páteční veřejné volbě členů Rady ČT. Důvodem má být nahrávka, která se objevila v dubnu a v níž se mluví o půlmilionovém nedoplatku za blíže neurčenou volbu. Oba radní podezření odmítají.
Politicky je to ale téměř učebnicové. Kandidáti, kteří ještě nedávno vypadali jako součást předem připravené sestavy, se najednou stali toxickou položkou. Ne nutně proto, že by se ve Sněmovně náhle probudila křišťálová péče o veřejnoprávní média. Spíš proto, že některé skvrny už jsou moc vidět i při špatném osvětlení.
A tak se bude hledat nová dohoda. Stejný stůl, jiná jména.
Rada není odkladiště loajálních
Na papíře má Rada ČT jasný smysl. Podle České televize je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti televize. Má osmnáct členů, které volí a odvolává Sněmovna a Senát, a mají v ní být zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní proudy.
To zní skoro slavnostně. V praxi se z rady příliš často stává čekárna pro lidi, kteří mají k veřejnoprávní televizi zvláštní vztah: nechtějí ji kontrolovat za veřejnost, chtějí ji kontrolovat pro někoho. Rozdíl je zásadní. První model chrání instituci před svévolí vedení. Druhý z ní dělá terč pro politické účty.
Sněmovní mediální výbor už začátkem dubna poslal do finále osmnáct kandidátů na šest míst v Radě ČT. Mezi nimi byli podle Poslanecké sněmovny i Pavel Matocha a Roman Bradáč. Ještě tehdy šlo o silná jména v politické šachovnici. Teď se z nich stala připomínka, že i domluvená volba se může zadrhnout, když do ní vstoupí podezření, které se nedá odbýt jednou tiskovou větou.
Nahrávku mezitím podle webu Odkryto prověřuje Národní centrála proti organizovanému zločinu. To samo o sobě nikoho neodsuzuje. Ale pro volbu do orgánu, který má střežit důvěru veřejnosti v Českou televizi, je to zatraceně špatná vizitka.
Veřejnoprávnost jako vyjednávací žeton
Největší chyba by byla uvěřit, že vyškrtnutím dvou jmen se systém sám vyčistí. Matocha s Bradáčem mohou ze hry vypadnout a Sněmovna si najde jiné kandidáty, kolem nichž půjde udělat obchod s menším zápachem. Jenže podstata zůstane: kdo ovládá radu, má vliv na atmosféru kolem vedení ČT, na tlak při strategických rozhodnutích a nepřímo i na to, jak sebevědomě může televize plnit svou roli.
To je důvod, proč se o tyto volby vede tak tvrdý zákulisní boj. Veřejnoprávní televize není jen obrazovka v obýváku. Je to instituce, která dokáže politikům znepříjemnit život tím, že se ptá, vrací se ke kauzám a nenechá každé vládní sdělení projít jako reklamní spot. Právě proto je pro moc tak lákavé mít kolem ní co nejpřátelštější dozor.
Matocha a Bradáč podali kvůli nahrávce trestní oznámení pro pomluvu, jak informovaly České noviny. Mají na to právo. Stejně tak má veřejnost právo čekat, že do Rady ČT nebudou posíláni lidé zatížení podezřením, které zasahuje přímo důvěru v nezávislost televizní instituce.
Sněmovna teď může předvést dvě různé věci. Buď skutečnou odpovědnost, tedy volbu lidí, kteří nepřijdou do rady jako vyslanci politických táborů. Nebo jen elegantnější verzi stejného obchodu, v níž se problematická jména nahradí přijatelnějšími figurami.
Matocha s Bradáčem mohou skončit. Politický obchod ale zatím neumírá. Jen si hledá čistší obal. A Česká televize zůstává tím, čím je pro moc už dlouho: institucí, kterou je výhodné nechat mluvit o veřejnosti, ale ještě výhodnější je mít na ni páku.
