Článek
Slib zněl jednoduše. Jenže zákon jednoduchý není
Zrušíme poplatky, pošleme peníze ze státního rozpočtu a veřejnoprávní média budou dál nezávislá. Tak zněla politická zkratka ministra kultury Oty Klempíře. Pro část veřejnosti lákavá. Pro koalici dobře prodejná. Pro Českou televizi a Český rozhlas existenční.
A pro legislativce zjevně problém.
Klempíř v dubnu oznámil, že Česká televize a Český rozhlas mají od roku 2027 přestat vybírat koncesionářské poplatky a místo nich dostávat peníze ze státního rozpočtu. Podle ČT24 měl stát poslat České televizi 5,74 miliardy korun a Českému rozhlasu 2,07 miliardy. Dohromady tedy zhruba 7,8 miliardy.
Jenže tím začíná jádro sporu. Letos mají obě média z poplatků získat víc. Česká televize podle zveřejněných údajů počítala s výnosem kolem 6,7 miliardy korun, Český rozhlas téměř s 2,5 miliardy. Návrh tak v praxi neznamená jen změnu způsobu placení. Znamená i výrazný řez.
Podle iROZHLASu by šlo dohromady o snížení zhruba o 1,4 miliardy korun. To už není technická úprava. To je zásah do fungování institucí, které mají vysílat, vyrábět zpravodajství, držet regionální síť, archiv, kulturu i vzdělávací obsah.
Úřady vidí chaos, ne hotovou reformu
Klempíř může veřejně tvrdit, že připomínky zapracuje. To je v politice běžná věta, skoro uklidňovací prášek. Jenže rozsah kritiky naznačuje, že nejde o pár překlepů nebo špatně seřazené odstavce.
Podle Deníku N dorazily k návrhu desítky stran připomínek a některé úřady žádají přepracování materiálu. Kritika míří na nepřehlednost, vnitřní rozpory i slabé vypořádání dopadů.
To je pro ministra nepříjemné hned ze dvou důvodů. Zaprvé se tím bortí obraz, že vláda má připravený promyšlený plán. Zadruhé se ukazuje, že zrušení poplatků není jen politické heslo, které stačí odhlasovat. Veřejnoprávní média nejsou obecná příspěvkovka. Jejich financování se dotýká nezávislosti, evropských pravidel i ústavně citlivé otázky svobody médií.
Právě tady se Klempířův návrh dostává do největšího napětí. Pokud peníze potečou přímo ze státního rozpočtu, musí být jasné, že vláda nebude moci média trestat za nepohodlné zpravodajství. Nestačí slíbit, že se to nestane. Zákon to musí znemožnit.
Nezávislost se neměří tiskovou konferencí
Evropská pravidla přitom nejsou v této věci mlhavá. Evropská komise u evropského aktu o svobodě médií zdůrazňuje ochranu mediální plurality a nezávislosti. U veřejnoprávních médií jde mimo jiné o stabilní, předvídatelné a dostatečné financování.
A teď si to položme vedle českého návrhu. Vláda chce zrušit poplatky, přesunout peníze do státního rozpočtu a současně nastavit nižší částky, než s jakými veřejnoprávní média počítala. Ministr pak připouští, že čísla se ještě mohou změnit.
To není předvídatelnost. To je mlha.
Česká televize a Český rozhlas proto varují, že návrh může oslabit jejich autonomii. Podle Deníku N obě média upozornila na zásadní legislativní nedostatky, vnitřní nekonzistentnost a riziko vnějších tlaků.
Vláda má samozřejmě právo vést debatu o tom, zda je současný poplatkový model spravedlivý. Má právo navrhnout změnu. Ale nemá právo vydávat nedodělaný materiál za hotovou reformu a tvářit se, že každý odpor je jen obhajoba starých pořádků.
Poplatky nezmizí mávnutím ruky
Frustrace veřejnosti z poplatků je skutečná. Lidé nechtějí platit další povinnou položku a část z nich veřejnoprávním médiím nevěří. To vláda dobře ví. Jenže rušit systém jen proto, že je nepopulární, a nahradit ho konstrukcí plnou nejasností, je nebezpečně laciné.
Klempíř narazil na jednoduchý fakt: mediální zákon se nepíše jako status na sociální síť. Musí držet právně, finančně i politicky. Zatím to vypadá, že ministerstvo přineslo návrh, který dobře zní na tiskové konferenci, ale v připomínkovém řízení se začal rozpadat.
Zrušení poplatků tedy nebude tak snadné, jak vláda slibovala. A možná je to dobře. Protože pokud se má měnit financování institucí, které mají kontrolovat moc, nesmí to být rychlá politická operace na efekt.
Jinak se z boje proti poplatkům stane něco horšího: návod, jak dostat veřejnoprávní média blíž ke státní pokladně. A tím i blíž k vládě, která ji zrovna drží v ruce.
