Článek
Ankara není školní výlet s palubním pořádkem
Severoatlantická aliance má na červenec připravený summit v Ankaře. Podle NATO se uskuteční 7. a 8. července v prezidentském komplexu v turecké metropoli. Na stole budou bezpečnostní závazky, válka na Ukrajině, obranné výdaje a vztah Evropy k Americe. Tedy věci, u nichž by člověk čekal, že česká politika aspoň na chvíli odloží domácí hádky o ego.
Neodložila.
Česko místo jasného sdělení spojencům řeší, kdo poletí, s kým poletí a kdo komu dovolí být u stolu. Vláda nejdřív počítala s delegací ve složení Andrej Babiš, Petr Macinka a Jaromír Zůna, zatímco prezident Petr Pavel zůstával mimo sestavu. ČT24 k tomu už v dubnu popsala, že podle vládního usnesení měli na summit letět právě premiér a ministři zahraničí a obrany.
Tohle není drobná protokolární nepřesnost. Je to zpráva o tom, jak si česká moc představuje reprezentaci státu. Kdyby šlo o běžnou pracovní cestu ministra, asi by nebylo co řešit. Jenže summit NATO není výjezdní porada resortu. Je to vrcholná alianční schůzka v době, kdy Evropa řeší, kolik vlastní bezpečnosti ještě unese sama a kolik politických iluzí si může dovolit.
Prezident jako problém, ne jako výhoda
Petr Pavel není na summitu NATO náhodný přívěsek Hradu. Je prezident, bývalý předseda vojenského výboru NATO a člověk, kterého spojenci v bezpečnostní oblasti čtou bez dlouhého překladu. To neznamená, že má premiérovi brát roli. Znamená to, že by rozumný stát dokázal využít oba.
Jenže česká vláda z toho udělala spor o kompetence a palubní právo. Pavel kvůli své možné účasti nevyloučil kompetenční žalobu, pokud mu kabinet cestu znemožní. Podle České televize prezident potvrdil, že by se na Ústavní soud obrátil ve chvíli, kdy by mu vláda zamezila summit absolvovat.
To už není silová politika. To je trapné čekání, zda stát zvládne sám sebe bez soudního rozhodčího.
Babiš má pravdu v tom, že vláda nese odpovědnost za obranný rozpočet a zahraničněpolitickou linii kabinetu. Jenže Pavel má také pravdu, že prezident zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Ústava tyto role nestaví jako hračky pro jednoho vítěze, ale jako systém, který nutí vrcholné politiky k dohodě. Ano, dohoda je obtížnější než příkaz. Právě proto se jí říká státnictví.
Macinkiáda místo signálu spojencům
Do celé věci navíc vstoupil Petr Macinka, který spor nepomáhá uklidnit, ale spíš mu dodává kabaretní ráz. Ministr zahraničí má na summitu samozřejmě místo. Jenže když se z něj v domácí debatě stává hlavní symbol toho, proč prezident nemá letět, působí to skoro jako parodie na zahraniční politiku. NATO řeší bezpečnostní architekturu Evropy a Praha předvádí Macinkiádu o tom, kdo bude v delegaci vypadat dostatečně vládně.
Premiér mezitím rozhodnutí odkládá. ČT24 uvedla, že vláda má o složení delegace rozhodnout až později, přičemž Babiš posunul termín finálního rozhodnutí. To je samo o sobě výmluvné. Ostatní státy ladí pozice, očekávání a spojenecké vzkazy. Česko ladí vlastní nedorozumění.
A tady leží největší ostuda. Ne v tom, že se prezident a premiér neshodnou. To se v politice stává. Ostuda je, že spor nabral podobu veřejného přetahování, jako by šlo o právo na poslední sedadlo v letadle, ne o reprezentaci země před spojenci.
Česko by do Ankary mohlo poslat jednoduchý obraz: premiér vysvětlí vládní pozici k výdajům a rozpočtu, prezident podrží bezpečnostní kontinuitu a důvěryhodnost. Místo toho vysílá obraz země, kde se i alianční summit mění v domácí boj o prestiž. Je to malé. A o to viditelnější.
Babiš může ještě udělat rozumný krok a přestat z Pavla vyrábět překážku. Pavel může dál držet nabídku kompromisu a nevytvářet z cesty vlastní triumf. Oba by tím možná přišli o část domácího divadla. Spojenci by ale dostali něco cennějšího: dojem, že Praha ví, že NATO není kulisa pro české mocenské šťouchance.
Summit v Ankaře bude o bezpečnosti. Česká politika by se podle toho mohla začít chovat. Zatím to vypadá, že největším českým tématem není obrana Evropy, ale trapná soutěž malosti o jednu letenku.
