Článek
Od jednoho ministerstva až k NATO
Petr Nečas přisoudil první krok prezidentovi. Petr Pavel podle něj konflikt s vládou odstartoval a následně vyhrotil. Kabinet však zvolil špatnou odpověď, když spor přenesl do zahraniční a bezpečnostní politiky. Jak bývalý premiér řekl v rozhovoru Napřímo, po překročení určité míry už pře škodí celé zemi, vládě i hlavě státu.
Je to celkem přesná diagnóza pacienta, který původně přišel s bolavým ministerským křeslem a nyní má ústavní zánět rozlezlý až do zahraniční politiky.
Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Motoristé odpověděli tlakem, nočními zprávami a příslibem mimořádně obtížného soužití. Spor se postupně přestěhoval k velvyslancům, pravomocem prezidenta a účasti na summitu NATO. Z jedné personální nominace vznikl celoroční seriál, v němž se kulisy prodražují, ale zápletka zůstává stejná: kdo ustoupí, ten bude na sociálních sítích prohlášen za poraženého.
Pavel otevřel dveře také svým nástupcům
Prezident své odmítnutí nepodepřel osobní antipatií. V dopise Andreji Babišovi argumentoval ochranou ústavních hodnot. Připomněl Turkovy výroky zlehčující nacismus, útoky na důstojnost žen a menšin i opakovaný nedostatek respektu k právnímu řádu.
To nejsou maličkosti, které by se daly smést ze stolu poznámkou o bujnějším mládí. Prezident měl důvody považovat Turka za nevhodného kandidáta. Otázkou však zůstává, zda měl také pravomoc premiérův návrh definitivně odmítnout. Mezi ústavními právníky na to neexistuje shoda a vláda spor o jmenování sama k Ústavnímu soudu neposlala.
Pavel tak vstoupil na území, které se příštím obyvatelům Hradu může zalíbit. Dnes prezident odmítá kandidáta kvůli pochybnostem o jeho vztahu k demokratickým hodnotám. Zítra může jiná hlava státu stejnou volnost použít proti ministrovi, který se jí jednoduše politicky nehodí. Pravomoc napsaná pro čestného strážce ústavnosti se při střídání nájemníků může proměnit v osobní výběrové řízení na vládu.
Dobré úmysly bývají jako univerzální klíč: problém nastane, až jej zdědí někdo méně zdrženlivý.
Vláda odvetu přestěhovala do aliančního foyer
Kabinet měl možnost nechat spor rozhodnout soudem nebo hledat jiného kandidáta. Místo toho se část koalice rozhodla prezidenta vychovávat.
Petr Macinka v textových zprávách prezidentskému poradci spojoval Turkovo jmenování s budoucností vztahů mezi Hradem a vládou. Sliboval pálení mostů a stav, v němž bude možné všechno, nebo nic. Prezident zprávy označil za pokus o vydírání, Macinka za běžné politické vyjednávání. Jejich obsah a následnou reakci obou stran popsal Český rozhlas.
Poté vláda vyřadila Pavla z delegace na summit NATO. Tady má Nečas pravdu bez potřeby drobného písma: zahraniční a bezpečnostní politika neměla sloužit jako vratná záloha za nejmenovaného ministra.
Vláda má ústavní odpovědnost za zahraniční politiku. Prezident zase zastupuje stát navenek a účast hlav státu na summitech NATO byla dlouhodobou praxí. Kabinet mohl Pavlovi určit mandát, vyžadovat společnou pozici a trvat na tom, že ji nesmí svévolně měnit. Zákaz účasti však působil spíše jako osobní sankce než promyšlená správa země.
Také Ústavní soud předběžně nařídil, aby vláda prezidentovi cestu umožnila a zachovala dosavadní praxi. Konečný verdikt o rozdělení pravomocí ale teprve přijde. Hrad tedy nevyhrál ústavní válku; pouze dostal vstupní kartu do Ankary.
Stát není obálka na vracení urážek
Nečasova kritika obou stran nesmí vytvořit dojem, že každý provedl přesně polovinu škody. Pavel otevřel spornou otázku rozsahu prezidentské moci. Vláda však konflikt vědomě rozšířila do oblastí, kde má Česko vůči spojencům působit předvídatelně. Jednotlivé fauly proto nejsou stejné, přestože výsledek zatěžuje oba týmy.
Prezident s premiérem drží každý jiný kus ústavní věty a mávají jím jako kompletním návodem k republice. Mezitím se energie institucí spotřebovává na akreditace, veřejné výhrůžky, protiopatření a hledání další páky. Obsah zahraniční politiky ustupuje sporu o to, kdo smí stát u mikrofonu.
Řešením není kapitulace jedné strany, ale návrat k pravidelnému jednání a respekt k budoucímu verdiktu Ústavního soudu. Jinak se z každého velvyslance, summitu či ministerské nominace stane nové rukojmí.
Pavel může mít pravdu o Turkovi a vláda může mít pravdu o své odpovědnosti za zahraniční politiku. Ani jedno jim však nedává právo používat stát jako obálku, v níž si posílají zpět vlastní urážky. Poštovné totiž platíme všichni.
