Článek
Na trup už chybí jen nové logo
Možná by bylo poctivější přemalovat vládní speciál a napsat na trup „Babišova letka“. Aspoň by všichni dopředu věděli, že nejde jen o letadlo státu, ale také o politický nástroj premiéra, který se zrovna rozhoduje, komu povolí vzlétnout a komu doporučí linku.
Formálně má Andrej Babiš silnou kartu. Vláda v březnu změnila pravidla letecké přepravy ústavních činitelů a podle ČT24 nově platí, že o prioritách při organizaci letecké dopravy rozhoduje předseda vlády. Strakova akademie to zdůvodnila krizemi, repatriačními lety a potřebou rychlejšího rozhodování.
To zní rozumně. Stát má mít jasná pravidla, zvlášť když může být potřeba letadlo pro evakuaci občanů, zdravotnický transport nebo mimořádnou bezpečnostní situaci. Jenže problém začíná ve chvíli, kdy se z pravidla pro krize stane politická páka. Pak už nejde o pořadník letů, ale o pořadník loajality.
Vystrčil jako nepohodlný pasažér
První velký střet přišel u Miloše Vystrčila. Vláda mu podle iROZHLASu odmítla poskytnout letoun pro cestu na Tchaj-wan, protože Babiš nechtěl dát misi „vládní punc“. Premiér tím vzkázal dvě věci najednou: vláda si hlídá vztah k Číně a předseda Senátu se má v zahraniční politice držet při zemi.
Jenže předseda Senátu není školní výletník žádající o autobus. Je to jeden z nejvyšších ústavních činitelů. A právě Tchaj-wan je dlouhodobě místem, kde se česká politika láme mezi hodnotovým gestem, obchodním kalkulem a čínským tlakem. Může se vést tvrdý spor, zda Vystrčilova cesta pomáhá, nebo škodí. To je legitimní. Méně legitimní je tvářit se, že se spor vyřeší tím, že se nepůjčí letadlo.
Letoun v takové chvíli není luxusní hračka pro politiky. Je to symbol, že stát umí své instituce podržet i tehdy, když spolu nesouhlasí. Pokud premiér začne rozlišovat, které zahraniční cesty dostanou státní důstojnost a které jen palubní lístek, posouvá se hranice. Nenápadně, ale dost podstatně.
Pak narazil i vlastní člověk
Aby to celé nevypadalo jen jako další rána opozici, přišel Patrik Nacher. Respekt popsal, že místopředseda Sněmovny za ANO měl s parlamentní delegací odletět do Izraele, ale Babiš mu vládní letoun odmítl poskytnout. Cesta měla zahrnovat zástupce koalice i opozice a podle Respektu se poslanci změnu dozvěděli zhruba čtyři dny před odletem.
Tady už se těžko prodává jednoduchá pohádka o tom, že premiér jen krotil politického protivníka. Nacher je jeho člověk. Jenže právě proto je případ ještě výmluvnější. Babiš tím ukazuje, že nejde o pravici, levici, koalici ani opozici. Jde o kontrolu. O pocit, že poslední slovo má být u něj i tam, kde by měly fungovat instituce, dohody a elementární předvídatelnost.
Izrael je bezpečnostně citlivá destinace. Nikdo soudný z toho nebude dělat výlet do lázní. Pokud ale premiér vidí riziko, má je pojmenovat včas, srozumitelně a institucionálně. Ne udělat z připravené parlamentní cesty manažerské „stop“ pár dní před odletem.
Státní letadlo není odměna za poslušnost
Oficiální popis kbelské základny připomíná, že 24. základna dopravního letectva zajišťuje přepravu armády, vojenských misí, ústavních a vládních činitelů, zahraničních delegací i speciální lety MEDEVAC a STRATEVAC. Podle Armády ČR tedy nejde o salonní službu pro pohodlí politiků, ale o státní kapacitu s bezpečnostní, diplomatickou i praktickou funkcí.
Právě proto je nebezpečné, když se z ní stává odměna za politicky vhodnou cestu. Premiér může rozhodovat o prioritách. Nemůže ale z vládního speciálu dělat lakmusový papírek, kdo právě zapadá do jeho zahraničněpolitického vkusu. Stát není firma a letadlo není majetek generálního ředitele.
Babiš se rád prezentuje jako muž pořádku. V této věci ale pořádek připomíná spíš osobní režim na letištní věži. Jednomu povolit, druhému zatrhnout, třetímu naznačit, že měl nejdřív volat šéfovi. Tak se dá řídit provoz v kampani. Ne sebevědomá republika.
Vládní speciál nemusí létat vždy a pro každého. Má ale létat podle pravidel, která jsou čitelná dřív než po premiérově náladě. Jinak už to nebude vládní letka. Bude to opravdu Babišova letka, jen placená z veřejných peněz.
