Článek
Z opozičního nářadí je vládní suvenýr
SPD si dlouho pěstovala obraz strany, která se nebojí sáhnout do státního rozpočtu. Kde ostatní viděli složité závazky, ona viděla zbytečné výdaje. Kde vlády mluvily o nutných investicích, Okamura a jeho kolegové slyšeli plýtvání. Byla to pohodlná opoziční disciplína. Stačilo ukázat na vysoké číslo a zapnout motor.
Jenže vláda není televizní studio ani předvolební mítink. V březnu Poslanecká sněmovna hlasy koalice ANO, SPD a Motoristů schválila rozpočet se schodkem 310 miliard korun, jak uvedla ČT24. To už není nepříjemný účet někoho jiného. To je účet vlády, v jejíž většině sedí i SPD.
Okamurův křovinořez tak zatím řeže hlavně do vzpomínek na opoziční řeči. Člověk by čekal, že strana, která léta varovala před dluhem jako před národní pohromou, bude při prvním vlastním rozpočtu mluvit o hranicích, prioritách a skutečných úsporách. Místo toho vznikl schodek, který je vyšší než loňský konečný výsledek 290,7 miliardy korun.
Vláda má vysvětlení. Problém zůstává
Ministerstvo financí tvrdí, že rozpočet za 310 miliard je realistická oprava po předchozí vládě. Podle jeho výkladu by se k původně navrženému schodku 286 miliard musely připočítat nekryté požadavky Státního fondu dopravní infrastruktury, takže skutečný problém byl ještě větší. Revidovaný návrh má být proto „blíže“ aktuálnímu výdajovému rámci. Tak stojí v argumentaci ministerstva.
To je fér slyšet. Rozpočty se nesestavují v čisté místnosti a vláda nenastoupila do prázdné státní pokladny. Jenže rozpočtová odpovědnost nemá být soutěž o to, kdo umí lépe vysvětlit, proč velký schodek vlastně není tak velký.
Národní rozpočtová rada naopak uvedla, že návrh je v přímém rozporu se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Podle jejího výpočtu zákonný limit činil 246 miliard a vláda jej překročila o 64 miliard. Ministerstvo říká, že pravidla se po vrácení rozpočtu Sněmovnou neuplatní stejným způsobem. Rada odpovídá, že zákon není dekorace, kterou lze odložit, když se zrovna nehodí.
Tady křovinořez skutečně nestačí. Tohle už není hustý porost výdajů, kde stačí párkrát zatáhnout za startovací šňůru a zapózovat s nářadím. Je to les mandatorních výdajů, dluhové služby, penzí, zdravotnictví, obrany a slibů, které se rozdávají mnohem ochotněji, než se později platí.
Dluh není kulisa pro politickou pózu
Český veřejný dluh zatím nepřipomíná katastrofu na prahu bankrotu. To by bylo laciné strašení, přesně ten druh rétoriky, který se v politice prodává nejlépe. Přesto se pohybujeme směrem, který by měl znepokojovat i lidi, kteří se jinak nad rozpočtovými tabulkami nenadchnou.
Národní rozpočtová rada v květnu upozornila, že veřejný dluh Česka dosáhl v roce 2025 historicky nejvyššího podílu na HDP, konkrétně 44,25 procenta. Její analýza přitom správně připomíná, že nejde o soutěž ve strachu z jednoho čísla, ale o trend. Dluh roste potichu. Nezazvoní u dveří a nepošle předžalobní výzvu. Jen postupně ukrajuje z budoucích rozpočtů peníze, které pak chybějí jinde.
Kdo chce stát řídit odpovědně, nemůže se schovat za větu, že horší by to bylo bez něj. To je argument spolujezdce, ne člověka za volantem. SPD není v opozici, aby ukazovala na cizí chyby. Je ve vládní většině, která nese odpovědnost za to, kolik bude stát utrácet a komu pošle účet.
Motorovka se nepůjčuje na tiskovku
Křovinořez je dobrý na plevel. Motorová pila je na staré kmeny, které překážejí celé roky. A přesně takové kmeny by vláda musela pojmenovat, kdyby chtěla dokázat, že její řeči o odpovědnosti nejsou jen volební rekvizita.
Jenže sáhnout na skutečné výdaje bolí. Znamená to odmítnout některé vlastní sliby, přestat rozdávat výjimky, mluvit pravdu o tom, co stát zvládne, a co už jen financuje na dluh. To se nedá vyřešit tím, že se pravidla označí za technicistní překážku.
Okamura kdysi chtěl dluhy ořezat. Teď jeho vláda ukazuje, že problém je hlubší než pár větví navíc. Křovinořez už nestačí. Jenže motorová pila se nedrží dobře, když člověk nechce řezat do vlastních předvolebních slibů.
