Článek
Nacismus jako vrhací nůž
Politici by měli se slovy zacházet opatrně hlavně tehdy, když mluví o nacismu. Ne proto, že by se z něj mělo stát zakázané téma, ale proto, že jde o zkušenost příliš krvavou na to, aby se používala jako rychlá nálepka pro každého, kdo položí nepříjemnou otázku.
Tomio Okamura v Berlíně vystoupil na konferenci AfD, které popřál volební úspěch a vstup do německé vlády. Jak popsala ČT24, označil AfD za diskriminovanou stranu a přidal se k jejímu příběhu o umlčované opozici.
Pak přišel rozhovor s Helenou Truchlou z České televize. A místo odpovědi na otázku, proč podporuje právě AfD, začal Okamura mluvit o pohrobcích nacismu a fašismu, které spatřuje v české opozici. Reportérku nakonec přirovnal k nacistům. Česká televize to ve svém stanovisku označila za nepřijatelné; jak uvedl Deník N, zpravodajka podle ní postupovala věcně a profesionálně, dokud se rozhovor nezměnil v osobní útok.
Tohle není ostrá debata. To je slovní zkrat, při němž se politik schová za co největší historickou hrůzu, protože běžná odpověď by vyžadovala něco složitějšího: argument.
…čím dál víc politiků se hlásí k pohrobkům nacismu a pohrobkům fašismu. Já to musím zásadně odsoudit…
Otázka není útok
Ironie celé berlínské epizody je téměř dokonale černá. Okamura se rozčiluje nad tím, že je AfD spojována s pravicovým extremismem, ale místo věcného vysvětlení použije proti reportérce jazyk, který sám připomíná politiku bez brzd.
Otázka přitom nevznikla z ničeho. Německý Spolkový úřad pro ochranu ústavy označil AfD v roce 2025 za prokazatelně pravicově extremistickou. Letos v únoru německý soud úřadu dočasně zakázal toto označení používat, dokud nerozhodne ve věci samé. Jak připomněla agentura Reuters, nejde ani o definitivní očištění AfD, ani o uzavřený případ. Je to živý právní a politický spor.
Právě proto je otázka na Okamuru namístě. Veřejný činitel, který jede do Berlína podporovat německou stranu s takovou historií a takovým sporem kolem ní, nemůže čekat rozhovor o počasí, ceně preclíků a tom, zda se mu líbí výhled z Bundestagu.
Může nesouhlasit. Může argumentovat. Může říct, že AfD považuje za legitimní demokratickou sílu a že německé instituce postupují přehnaně. To by byla politická odpověď. Jenže místo ní přišlo klasické přehazování viny: vy jste nacisté, vy jste fašisté, vy se ptejte sami sebe.
Když se velká slova stanou levným zbožím
Nacismus není univerzální nadávka pro opozici, novináře ani lidi, kteří se ptají na nepříjemné věci. Jakmile se z něj udělá běžný klacek, začne ztrácet váhu. A tím se neurážejí jen dnešní oponenti. Uráží se i paměť těch, kteří skutečnému nacismu čelili, trpěli pod ním nebo ho nepřežili.
Okamura rád mluví o svobodě slova. Jenže svoboda slova není právo položit otázku pouze tehdy, když politikovi lichotí. A novinář není nepřítel státu jen proto, že odmítne přijmout připravený příběh o hrdinném bojovníkovi proti zlým médiím.
V Berlíně se neukázalo, že Česká televize neumí vést rozhovor. Ukázalo se něco jiného: že Tomio Okamura umí o nacismu mluvit dlouho, ale hůř snáší chvíli, kdy se někdo zeptá, proč stojí na pódiu vedle těch, kolem nichž se tato otázka vede.
