Článek
Prezident u vlády není návštěva z protokolu
Petr Pavel dorazil do Strakovy akademie kvůli sporu, který by v dospělém státě nemusel vůbec vzniknout. Česká republika má jet v červenci na summit NATO v Ankaře a doma se místo spojenecké pozice řeší, zda prezident smí být u toho. To je samo o sobě zvláštní vizitka země, která ráda mluví o odpovědnosti, ale pak se zasekne na otázce, kdo bude sedět v delegaci.
Kabinet podle iROZHLASu rozhodl, že Pavel povede českou delegaci na zářijové Valné shromáždění OSN, ale o jeho účasti na summitu NATO zatím jasno nepadlo. Vláda má konečné složení delegace řešit až 22. června. Takže New York ano, Ankara zatím možná.
To je politicky průhledný kompromis. Prezident dostane jednu velkou zahraniční scénu, ale u té bezpečnostně nejcitlivější se stále čeká, jestli mu vláda laskavě otevře dveře. Jenže Hrad není kulturní příloha exekutivy. Prezident není ozdoba na státní svátky, která se vytáhne k hymně, kladení věnců a slavnostnímu projevu.
U NATO jde o víc než o protokol. Jde o obraz státu, který buď umí sladit premiéra, prezidenta a ministry, nebo před spojenci vyváží vlastní ješitnost.
Ústava není palubní lístek
Babišova vláda má v jedné věci pravdu: za obranný rozpočet a konkrétní vládní politiku odpovídá kabinet. Premiér má právo vysvětlovat spojencům, jak chce plnit závazky vůči alianci, co započítává do obranných výdajů a proč jeho vláda volí právě takovou cestu. To ale neznamená, že se prezident v bezpečnostní diplomacii promění v diváka.
Ústava říká, že prezident zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Vláda je zase vrcholným orgánem výkonné moci. Český systém tedy nepředpokládá, že si jeden ústavní činitel vezme celý stát do kapsy a ostatním rozdá pozvánky podle nálady.
Pavel navíc nenabízí silový scénář. Podle ČT24 po jednání vlády ocenil dohodu na OSN a žádal, aby kabinet stejně civilizovaně přistoupil i k zastoupení na summitu NATO. To je docela střídmá pozice. Ne „všechno chci já“, ale „najděme rozumné rozdělení rolí“.
Jenže právě rozumné rozdělení rolí bývá v české politice nejtěžší. Vyžaduje totiž přiznat, že stát nepatří jedné straně, jednomu premiérovi ani jedné tiskové konferenci. A to je pro vládu zvyklou řídit politiku přes sílu a obraz někdy bolestivější než samotný spor.
Ankara ukáže, kdo se bojí sdílet stát
Summit NATO v Ankaře se podle Severoatlantické aliance uskuteční 7. a 8. července. Nebude to diplomatický výlet s recepcí navíc. Půjde o obranu, Ukrajinu, ruské provokace, americkou roli v Evropě a schopnost aliance držet pohromadě. Právě tam by Česko mělo působit jednotně, ne jako země, která si s sebou veze domácí kompetenční hádanku.
Pavel má v NATO osobní historii a bezpečnostní kredit. Babiš má vládní mandát. Normální politická kultura by z toho udělala výhodu. Premiér by mluvil za kabinet, prezident by držel kontinuitu státu a spojenci by nemuseli sledovat malou českou lekci z ústavní nervozity.
Místo toho se stále hraje o to, zda se prezidentova účast nevyloží jako oslabení vlády. To je slabost, ne síla. Sebevědomý kabinet se nebojí prezidenta v delegaci, protože ví, co chce říct sám. Nejistý kabinet se bojí, že vedle prezidenta bude vypadat menší.
Pavel si cestou do Strakovky nepřišel pro laskavost. Přišel připomenout, že ústavní role není pozvánka na přání. Vláda mu může dát OSN, může odložit Ankaru, může hledat formulace o koordinaci. Ale nemůže donekonečna předstírat, že prezidentova zahraničně-bezpečnostní role existuje jen tehdy, když se zrovna hodí premiérovi.
A pokud se spor nakonec dostane až k Ústavnímu soudu, nebude to Pavlovo vítězství ani Babišova porážka. Bude to smutné vysvědčení politické kultury, která nedokázala vyřešit samozřejmost bez soudců.
