Článek
New York jako ústupek, Ankara jako problém
Vláda Andreje Babiše udělala vůči Petru Pavlovi krok, který na první pohled vypadá smířlivě. Prezident povede českou delegaci na zářijové Valné shromáždění OSN v New Yorku. Podle iROZHLASu to kabinet schválil v pondělí, zatímco rozhodnutí o účasti na summitu NATO v Ankaře odložil.
To je přesně ten typ politického tahu, který se dá prodat jako důkaz dobré vůle. Podívejte, vláda prezidenta nikam nevystrkuje z české zahraniční politiky. Dostane OSN, vystoupí v New Yorku, bude reprezentovat stát před světem. Jenže skutečný spor se nevede o to, zda Pavel smí někam letět. Vede se o to, zda vláda může prezidenta odstavit právě tam, kde je jeho bezpečnostní profil nejsilnější.
A to je Ankara.
OSN je důležitá scéna, ale summit NATO je v letošním roce tvrdší politická zkouška. Aliance podle NATO svolala summit do Ankary na 7. a 8. července. V době ruských provokací, války na Ukrajině a debat o obranných výdajích nejde o slavnostní fotografii lídrů. Jde o důvěryhodnost.
Dobrá vůle má své hranice
Pavel po jednání vlády ocenil, že kabinet rozhodl o jeho vedení delegace na OSN. Zároveň ale podle ČT24 požádal, aby vláda stejně civilizovaně přistoupila i k zastupování Česka na summitu NATO. Premiér Babiš ho měl ujistit, že výkon jeho pravomocí omezovat nehodlá, ale finální rozhodnutí o Ankaře má padnout až 22. června.
To je hezká formulace. Jenže politický význam bude mít až obsah. Pokud vláda prezidentovi řekne, že jeho pravomoci respektuje, ale na klíčovou alianční schůzku ho nepustí, bude to respekt spíš ozdobný. Něco jako dát hostovi vizitku a nepustit ho do sálu.
Babišův kabinet má samozřejmě právo hlídat vládní pozici k obraně, rozpočtu a závazkům vůči spojencům. Vláda nese odpovědnost za peníze, za ministry i za konkrétní politiku. Jenže prezident není protokolární dekorace. Ústava říká, že zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Právě summit NATO je tedy místo, kde jeho role není vynucená ambice, ale logická součást ústavní konstrukce.
Pavel navíc nepřišel s požadavkem, že musí obsadit celé české vystoupení a premiérovi nechat kufr v hotelu. Už dříve nabízel kompromis, podle něhož by se účastnil hlavně neformální části summitu, zatímco vládní část by pokryli Babiš a ministři. To je rozumný návrh. A právě proto bude případné odmítnutí vypadat hůř.
Spor o letadlo je jen vnější slupka
Veřejnost to může číst jako další českou hádku o letenku, delegaci a sedačku ve vládním speciálu. Jenže pod tím je hlubší problém. Babišova vláda se bojí, že Pavel bude v zahraničí působit důvěryhodněji než ona. A to se v zahraniční politice trestá nejvíc: ne tím, že vás někdo porazí v debatě, ale tím, že vedle něj vypadáte menší.
Prezident má v NATO osobní historii a bezpečnostní kredit. Babiš má vládní mandát. Normální stát by z toho udělal výhodu. Premiér by mluvil za kabinet a prezident by držel kontinuitu státu. Jenže česká politika se znovu tváří, že stát je jeden velký vlastnický spor.
OSN tedy může být ústupek. Ale ne řešení. Vláda tím Pavlovi poslala vzkaz: ano, reprezentovat můžeš, ale o nejcitlivějším bezpečnostním jevišti si ještě promluvíme. Prezident naopak získal další argument, že jednal věcně, přišel na vládu, ocenil shodu a neeskaloval jako první. Pokud se spor dostane až k Ústavnímu soudu, takové detaily nebudou bezvýznamné.
Babiš může pořád udělat jednoduchou věc: přestat z Pavlovy účasti v Ankaře vyrábět porážku vlády. Není to porážka. Je to normální dělba rolí v zemi, která má prezidenta, premiéra a alianční závazky.
Pavel dostal OSN. Klid ale nedostal nikdo. Spor o NATO tím nekončí, jen se přesunul do dalšího kola, kde už nepůjde o gesto dobré vůle, ale o to, zda vláda umí sdílet stát i s někým, kdo jí politicky nevyhovuje.
