Článek
Z devíti se válka nevyhraje
Prezident Petr Pavel oznámil nepříjemnou věc: do české muniční iniciativy dnes přispívá devět států, zatímco loni jich bylo osmnáct. Podle ČTK zároveň řekl, že iniciativa může letos dodat Ukrajině podobné množství munice jako loni, pokud se podaří sehnat další peníze. To je přesně ta věta, která zní na první poslech uklidňujícím způsobem, dokud člověk nedojde k posledním třem slovům.
Pokud se podaří.
Muniční iniciativa byla jedním z mála opravdu praktických českých příspěvků k obraně Ukrajiny. Nebyla to konference, slib ani další slavnostní formulace o hodnotách. Byly to granáty. A v dělostřelecké válce se právě granáty počítají s krutou přesností.
Financial Times připomněly, že iniciativa podle Pavla dodávala Ukrajině až polovinu velkorážní munice. To není okrajová pomoc pro dobrý pocit. To je zásobovací tepna. Když slábne, nebolí to v tiskové místnosti, ale na frontě.
Babišův model: organizovat ano, platit ne
Andrej Babiš po návratu k moci zvolil pohodlnou konstrukci. Iniciativu nezrušit, protože by to doma i u spojenců vypadalo špatně. Zároveň do ní neposílat české peníze, protože to se dá prodat jako péče o vlastní občany. V lednu vláda oficiálně uvedla, že projekt může pokračovat, pokud ho budou financovat jiné státy, a Česko zůstane v roli koordinátora. Stojí to přímo ve zprávě Úřadu vlády.
Jako domácí politická věta to funguje. Český rozpočet prý nebude platit zbraně pro Kyjev, ale dobrý projekt se nechá žít dál. Jenže mezinárodní politika není samoobsluha, kde si stát vezme prestiž koordinátora a účet nechá u pokladny ostatním.
Pavel to pojmenoval opatrně, ale jasně. Pokud Česko přestalo přispívat a iniciativu už jen spravuje, nedává to ostatním zemím dobrý signál. A tady leží jádro problému. Spojenci si všimnou, když stát, který projekt vede, sám couvne od financování. Mohou zůstat. Mohou chápat domácí rozpočtové tlaky. Ale část z nich si řekne: proč máme platit víc za něco, do čeho hostitel sám nedává vlastní peníze?
To není zrada Evropy. To je tvrdá realita koaliční únavy, prázdných skladů a politických účtů.
Slabost Evropy má mnoho jmen
Agentura Reuters uvedla, že česká iniciativa má pro letošek zajištěné smlouvy na milion kusů velkorážní munice pro Ukrajinu a další dodávky závisí na financování. Milion kusů zní jako ohromné číslo. Ve válce, kde se dělostřelectvo spotřebovává den za dnem, je to ale zároveň připomínka, jak rychle se i velká čísla mění v nedostatek.
Evropa má s Ukrajinou dlouhodobě jeden problém: umí se shodnout na morální větě, ale hůř na průmyslovém a rozpočtovém výkonu. Všichni vědí, že Rusko nesmí uspět. Všichni vědí, že Ukrajina bez munice nemůže držet frontu. Když ale přijde na peníze, výrobu, riziko a politickou cenu, solidarita začne ztrácet hlas.
Část odpovědnosti leží na velkých státech, které mají silnější ekonomiky a zároveň často umějí couvat elegantněji než menší spojenci. Část leží na Česku, které si nemůže donekonečna hrát na mozek iniciativy a přitom držet peněženku zavřenou. A část leží na samotném evropském obranném průmyslu, který po letech mírových iluzí dohání výrobní kapacity pozdě a draze.
Slabost Evropy tedy ano. Ale ne jako pohodlné nadávání na „Brusel“ nebo neurčité spojence. Slabost má konkrétní podobu: státy, které chtějí bezpečnost bez vyšších výdajů, politiky, kteří chtějí odstrašení bez munice, a vlády, které chtějí dobré jméno bez účasti na účtu.
Pavelova zpráva proto není důvod k panice. Je to varování. Česká muniční iniciativa ještě běží a může znovu dodat velké množství munice. Jenže pokud má přežít jako seriózní nástroj, nestačí ji chválit. Musí se platit.
Granát se totiž nedá nahradit tiskovou větou. A Ukrajina nebrání Evropu pod podmínkou, že se zrovna někomu hodí rozpočtově přispět.
