Článek
Image se nedá nařídit z tiskovky
Filip Turek má jasno: Petr Pavel podle něj nemluví o vládě v zahraničí hezky a tím jí kazí obraz. V pořadu Partie na CNN Prima News řekl, že prezident vládu „svým způsobem pomlouvá“, a dodal, že člověk v jeho pozici by to dělat neměl. CNN Prima News tím popsala další kolo sporu o to, zda má Pavel jet na červencový summit NATO v Ankaře.
Je to od Turka pozoruhodná výtka. Ne proto, že by prezident měl v zahraničí vystupovat jako opoziční řečník. Neměl. Hlava státu má Česko reprezentovat, ne vyvážet domácí hádky jako suvenýr. Jenže stejně tak platí, že zahraniční politika není kosmetický salon pro vládní image. Pokud má kabinet slabé místo v obraně, vztahu k NATO nebo ve vlastních personálních sporech, prezident ho nezpůsobí tím, že o něm mluví.
Turek vlastně žádá pohodlnou věc: aby Pavel v zahraničí nepřipomínal problémy, které by si vláda raději rámovala sama. Jenže reputace státu se nedělá tím, že se o nepříjemných faktech mlčí. Dělá se tím, že nejsou tak snadno napadnutelná.
Ankara není soutěž o uraženější ego
Spor o Pavlovu účast na summitu NATO se už dávno utrhl z roviny běžné koordinace. Prezident avizoval, že pokud mu vláda znemožní reprezentovat Česko v Ankaře, je připraven podat kompetenční žalobu; podle ČT24 premiér Andrej Babiš trvá na tom, že postoj Česka k obranným výdajům má na summitu vysvětlovat vláda, nikoli prezident.
To je legitimní spor o pravomoci. Ale vláda ho vede způsobem, který sám o sobě působí nedospěle. Kdyby měla pevnou zahraničněpolitickou linku, nemusela by se tolik bát, že prezident odjede do Ankary a začne tam jednat jako „neřízená střela“. Pavel není opoziční influencer. Je bývalý šéf vojenského výboru NATO a ústavní činitel, který podle Ústavy zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil.
V normální vládní kultuře by to nebyl důvod k panice, ale k dohodě. Premiér by mluvil za vládu, prezident za kontinuitu státu a spojenci by nemuseli sledovat českou hádku o palubní seznam jako malý seminář z institucionální ješitnosti.
Jenže tady nejde jen o protokol. Jde o strach, že Pavel v zahraničí řekne nahlas to, co se vládě doma špatně vysvětluje.
Obranný rozpočet není pomluva
Nejcitlivějším bodem jsou obranné výdaje. Pavel vládu kritizoval kvůli rozpočtu opakovaně a agentura Reuters popsala, že prezident podepsal rozpočet se schodkem 310 miliard korun, ale zároveň vyjádřil vážné obavy, protože obranné výdaje podle něj neodpovídají rostoucím bezpečnostním hrozbám ani závazkům vůči NATO. Vláda tvrdí, že přes dvě procenta HDP splní započtením dalších výdajů, například z dopravy. Právě tento výklad ale budí spory.
A tady se Turkově výtce vytrácí půda pod nohama. Když prezident upozorní, že spojenci nemusí české účetní kouzlo uznat, není to pomluva. Je to nepříjemná kontrola reality. Pomluva je nepravdivé poškozování pověsti. Kritika je pojmenování slabého místa. V politice se tyto dvě věci rády zaměňují, protože obě bolí. Jenže jen jedna z nich je nefér.
Vláda by chtěla, aby v zahraničí působila pevně, kompetentně a sebevědomě. To je pochopitelné. Jenže pak by měla doma předvést přesně to: pevné dohody, jasná čísla, méně uraženosti a méně dojmů, že hlavním problémem není stav obrany, ale prezident, který o něm mluví.
Filip Turek může Pavlovi vyčítat tón. Může říkat, že Hrad hraje vlastní hru. Jenže pokud se kabinet bojí každé prezidentovy věty v zahraničí, nevypovídá to jen o Pavlovi. Vypovídá to i o vládě, která si není jistá vlastním příběhem.
Image se nekazí tím, že někdo upozorní na prasklinu. Kazí se tím, že prasklina existuje a její majitel místo opravy nadává na toho, kdo na ni ukázal.
