Článek
Když se z dohody stane soudní spis
Petr Pavel avizoval kompetenční žalobu celé týdny. Vláda mu nakonec nedala ani symbolickou roli v delegaci pro červencový summit NATO v Ankaře. Prezident se proto obrátil na Ústavní soud s tvrzením, že kabinet omezuje jeho pravomoc zastupovat stát navenek, jak uvedla ČT24.
Někdo v tom uvidí ješitnost Hradu, jiný mocenský vzkaz Strakovy akademie. Jenže nejvýstižnější je možná slovo selhání. Ne selhání Ústavy, ale lidí, kteří s ní pracují tak dlouho, až jim místo politické dohody zůstane soudní podání a tiskové prohlášení.
Prezident nemá nárok na letenku jen proto, že sídlí na Hradě. Vláda nese odpovědnost za zahraniční politiku a má plné právo určovat, kdo bude hájit její stanoviska. Jenže od toho je také politika, aby dokázala rozlišit mezi pravomocí a demonstrací síly.
Pavel už 8. června přišel na jednání vlády s cílem domluvit koordinaci účasti ústavních činitelů na vrcholných schůzkách. Hrad tehdy mluvil o snaze najít shodu i pro Ankaru. Místo ní přišlo rozhodnutí, po němž se ze summitu NATO stal domácí zápas o to, kdo komu ukáže dveře.
Ústava není seznam hostů
Celý spor se teď dá shodit větou, že prezident není člen vlády. To je pravda. Stejně pravdivé ale je, že Ústava prezidentovi svěřuje zastupování státu navenek, zatímco vládu označuje za vrcholný orgán výkonné moci. Právě proto existují ústavní zvyklosti, komunikace a schopnost najít řešení, které nevypadá jako veřejné ponížení jedné instituce druhou.
Babišova vláda mohla říct: premiér povede delegaci, prezident bude přítomen při bezpečnostních jednáních, oba budou držet společnou českou linii. Nebyla by to kapitulace. Byla by to normální státnická práce.
Místo toho prezident skončil mimo delegaci, přestože jde o summit Aliance, kde Petr Pavel působil jako předseda Vojenského výboru NATO. Reuters připomněl, že čeští prezidenti na summity NATO tradičně jezdili a nynější rozhodnutí tuto praxi láme.
To neznamená, že Pavel musí mít u každého mezinárodního stolu vlastní židli se jmenovkou. Znamená to, že vláda měla mít zatraceně dobrý důvod, proč právě bývalého vysokého představitele NATO nechat doma při summitu NATO. „Praktické důvody“ zní v takové chvíli spíš jako název složky, do níž se ukládají nepohodlné argumenty.
Vítězství, které může zmenšit všechny
Babiš možná vyhrál první kolo. Delegaci povede on, vedle něj pojedou ministři Macinka a Zůna, prezident zůstává v Praze. Jenže politické vítězství není vždy totéž co dobrý výsledek pro stát.
Spojenci neuvidí stenozáznam z vlády ani české právní rozbory. Uvidí zemi, která před aliančním summitem vyřadila vlastního prezidenta, jenž má vojenské zkušenosti a silnou mezinárodní pozici, a nechala spor dojít až k Ústavnímu soudu.
Tohle není obraz sebevědomé vlády. Sebevědomá vláda nepotřebuje dokazovat svou autoritu tím, že z prezidenta udělá nepovoleného hosta. Umí říct: rozhodujeme my, ale země není jen naše kancelář.
Pavel není dekorace, kterou lze odložit doma, když se nehodí do vládního aranžmá. Babiš zase není ceremoniář, který rozdává pozvánky podle toho, kdo mu zrovna kazí náladu. Oba mají reprezentovat stát. Když to nedokážou bez soudu, prohrávají dřív, než do Ankary odletí první vládní letadlo.
