Článek
Koruna jako symbol, ne jako svatá relikvie
Petr Pavel znovu otevřel téma, u něhož se česká politika pravidelně tváří, že raději neslyší. Na konferenci reVize Česka řekl, že pokud by česká koruna bránila rozvoji země, měl by se sentiment k ní opustit. Podle Aktuálně.cz zároveň tvrdil, že díky euru by Česko bylo blíže rozhodování v Evropské unii.
To je věta, která v Česku spolehlivě rozsvítí varovná světla. Koruna není jen platidlo. Je to kus porevoluční identity, pocit vlastní státnosti a pro část lidí také poslední viditelný důkaz, že Brusel ještě nevzal všechno. Jenže měna není rodinné stříbro uložené ve vitríně. Je to ekonomický nástroj.
A nástroje se neposuzují podle nostalgie.
Pavel neřekl, že se má euro zavést zítra ráno a koruny naházet do Vltavy. Řekl něco méně pohodlného: že bychom měli přestat směšovat ekonomickou debatu s citovým vztahem ke známým bankovkám. To není eurofanatismus. To je výzva k dospělosti.
Babiš euro zamkl do skříně
Problém je, že současná vláda o dospělé debatě nestojí. Andrej Babiš v květnu oznámil, že kabinet už nebude každoročně zpracovávat zprávu o připravenosti k přijetí eura. „My euro nechceme,“ řekl podle Českých novin a dodal, že příští vláda si věc může vyřešit v roce 2030.
To je politicky pohodlné. Zavřít šuplík, vypnout měření, neptat se a tvářit se, že problém zmizel. Jenže odmítnout euro je legitimní politický postoj. Přestat si pravidelně vyhodnocovat vlastní připravenost už vypadá spíš jako strach z nepříjemných dat.
Česko navíc nemá čistě ideální startovní pozici. Společné vyhodnocení ministerstva financí a ČNB letos uvedlo, že v roce 2025 by země měla pravděpodobně plnit referenční hodnoty kritérií veřejných financí, úrokových sazeb i cenové stability, ale kritérium stability měnového kurzu formálně neplní, protože není v mechanismu ERM II. Dokument ministerstva financí zároveň připomíná, že sladěnost české ekonomiky s eurozónou má silné i slabé stránky.
A právě proto je debata potřebná. Ne proto, aby někdo mával modrou vlajkou s hvězdami. Ale proto, aby stát věděl, kde stojí, co by získal, co by ztratil a jakou cenu má čekání.
Strach ze zdražení se nedá odbýt
Zastánci eura často dělají chybu, že odpor veřejnosti shodí jako provinční strach. To je hloupé. Lidé se bojí zdražení, ztráty kontroly a toho, že se o jejich penězích bude rozhodovat daleko od Prahy. Tyto obavy nejde vymazat jednou prezidentskou větou.
Podle CVVM s přijetím eura nesouhlasí asi dvě třetiny občanů, zatímco pro jsou tři z deseti. To je tvrdá politická realita. Kdo chce euro prosazovat, musí nejdřív vysvětlit lidem, proč se ho nemají bát. Ne je poučovat, že jsou sentimentální.
Jenže stejně chybné je dělat z koruny ochranný amulet. Vlastní měna dává státu možnost vlastní měnové politiky. To je výhoda. Současně ale podnikům komplikuje obchod, přidává kurzové riziko a drží Česko dál od nejužšího rozhodování v eurozóně. Ani jedna strana nemá monopol na pravdu.
Pavlova věta proto trefila citlivé místo. Česká politika se roky tváří, že o euru jednou rozhodne, až nastane správný čas. Jenže správný čas nikdy nepřijde sám. Musí se připravit. A příprava nezačíná tím, že vláda přestane psát zprávy, protože se jí závěr politicky nehodí.
Koruna může být dobrá měna. Euro může být dobrý krok. Obojí záleží na podmínkách, načasování a odvaze říct lidem celou pravdu. Sentiment k bankovkám do té debaty patří jako lidská emoce. Nemá ji ale řídit.
Prezident rozčeřil vody kolem eura správně. Ne proto, že by tím vyřešil otázku, kdy a zda ho přijmout. Ale protože připomněl, že ekonomika se nemá řídit podle toho, co máme nejraději v peněžence. To je možná méně romantické než koruna v ruce. Zato o dost poctivější.
