Článek
Z Ankary se stal domácí dvorek
Na summitu NATO se nebude rozhodovat o tom, kdo komu doma napsal ostřejší status. Půjde o obranu, bezpečnost Evropy a důvěryhodnost spojenců v době, kdy se Aliance snaží držet pohromadě i pod tlakem zvenčí. Česká vláda si však z příprav na Ankaru udělala jiný druh disciplíny: několik měsíců se přetahuje s Hradem, zda prezident Petr Pavel smí být součástí delegace.
Prezident o účast požádal už v dubnu, jak doložil Pražský hrad. Vláda pak rozhodnutí nejprve odložila, přestože premiér Andrej Babiš původně avizoval, že věc vyřeší na začátku června. Nakonec se termín posunul až na 22. června, jak uvedl iROZHLAS.
To samo o sobě by ještě nemuselo být drama. Ústavní činitelé se mohou přít o kompetence, zahraniční reprezentaci i o to, zda má být delegace úsporná, nebo široká. Jenže dospělá politika pozná rozdíl mezi sporem a scénkou. Tady se bohužel nevede debata o tom, jak Česko na summitu co nejlépe zastoupit. Vede se soutěž, kdo prezidentovi přisoudí horší nálepku.
Slovník, který se nevejde do diplomatické depeše
Zrádce, vyžírka, kňour. Česká koaliční politika začala vůči Hradu používat jazyk, který by člověk čekal spíš pod příspěvkem na sociální síti než u lidí odpovědných za stát. Nejde přitom o jeden přepálený výrok v zápalu televizní debaty. Jde o způsob, jak se z politického soupeře vyrábí nepřítel, kterému se nemusí odpovídat, protože stačí jej zesměšnit.
Ministr zahraničí Petr Macinka má s prezidentem dlouhodobě vyhrocený vztah, zejména od sporu o jmenování Filipa Turka ministrem. CNN Prima News připomněla, že Macinka v minulosti označoval prezidentovu manželku za „vyžírku“ a konflikt postupně přerostl v otevřenou politickou válku. To už není jen osobní styl. To je vizitka kabinetu, jehož ministr zahraničí má umět pracovat s jazykem, váhou slov a důsledky, které za hranicemi republiky mají.
Zahraniční partneři samozřejmě nečekají, že česká politika bude idylická. Vědí, že premiér a prezident mohou mít jiné priority, jiné ambice i jiný vztah k NATO. Jenže zvenčí se špatně vysvětluje, proč země, která chce působit jako spolehlivý spojenec, nedokáže před aliančním summitem rozhodnout, jestli do Ankary pojede její prezident. Ještě hůř se vysvětluje, proč se kolem toho rozjede veřejná antikampaň.
Velmoc v malichernosti
Pavel není svatý obrázek a vláda nemá povinnost plnit každé jeho přání. Babiš také nemusí přijímat prezidentův pohled na zahraniční politiku jen proto, že sídlí na Hradě. Jenže žádná z těchto samozřejmostí neomlouvá politické dětinství, které z důležitého summitu udělalo spor o to, kdo bude sedět blíž k oknu.
ČT24 popsala, že Pavel při jednání vlády žádal civilizované řešení a kabinet mu současně schválil vedení české delegace na zářijovém zasedání Valného shromáždění OSN. O to podivnější je, že právě summit NATO, kde prezidentova vojenská zkušenost a mezinárodní kontakty mohou mít přirozenou váhu, se změnil v tak úpornou bitvu o prestiž.
Česko tím nevypadá silně. Nevypadá ani principiálně. Vypadá jako země, kde se nejvyšší ústavní představitelé nedokážou domluvit, protože každý potřebuje před vlastním publikem ukázat, že tomu druhému neustoupil ani o centimetr.
A možná právě to je na celé věci nejhorší. Zatímco spojenci budou v Ankaře řešit bezpečnost, česká politika se dál zabývá vlastním zrcadlem. Prezident se nevešel do vládního scénáře, a tak koalice vytáhla slovník urážek. Jenže na mezinárodní scéně nebude vypadat malý Pavel. Malé bude celé Česko.
