Článek
Prezident v tričku, republika v křeči
Petr Pavel si zašel na Iron Maiden a na internetu se chvíli hrálo něco úplně jiného než heavy metal. Jedni viděli sympatického prezidenta mezi lidmi, druzí okamžitě vytáhli politický rentgen a začali z jedné fotky číst charakter, minulost, režim, pózu i národní úpadek. Kdyby měl Bruce Dickinson tak výkonné publikum na pódiu, nepotřeboval by reprobedny.
Samotná událost byla přitom docela prostá. Britští Iron Maiden zakončili v Hradci Králové 31. ročník Rock for People, festival byl prakticky vyprodaný a dorazilo přes padesát tisíc lidí. Mezi nimi i prezident, který se netají zálibou v tvrdší muzice. Nešlo o státní návštěvu, geopolitický signál ani tajnou poradu s maskotem Eddiem. Byl to koncert.
Jenže u prezidenta už nic není jen koncert. Funkce z člověka udělá chodící projekční plátno. Kdo ho má rád, vidí lidskost. Kdo ho nesnáší, vidí propagandu. Kdo má volnou neděli a dost vzteku, vyrobí z podání ruky s kapelou politickou obžalobu.
A právě to je na celé epizodě nejzajímavější. Ne Pavel. Ne Iron Maiden. Ale naše potřeba rozřezat obyčejný okamžik na ideologické porce.
Fotka jako bitevní pole
Rock for People měl na závěr speciální den s Iron Maiden, Saxon, Alter Bridge, Knocked Loose a dalšími kapelami; pořadatelé ho na oficiálním webu představovali jako velký návrat metalové legendy s dvouhodinovým setem. Hudebně tedy nebylo moc co řešit. Kdo chtěl metal, dostal metal.
Jenže český internet se chová tak, že i kdyby prezident stál frontu na langoš, vznikne z toho debata o ústavním pořádku a pádu civilizace. Pavel na festivalu není člověk, který si jde poslechnout kapelu. Je symbol. A symboly se u nás neposuzují podle situace, ale podle tábora, který se na ně právě dívá.
Tady se potkaly dvě české posedlosti. První je touha mít prezidenta „normálního“, takového, který jezdí na motorce, poslouchá rock a občas vypadá, že by si s lidmi dal pivo bez tiskového oddělení za zády. Druhá je opačná: jakmile prezident normální je, část veřejnosti mu to okamžitě vyčte jako pózu, marketing nebo neúctu k úřadu.
Tak si vyberme. Chceme hlavu státu ve vitríně, nebo člověka, který má vkus, záliby a volný večer? A pokud to druhé, musíme unést, že občas vznikne fotka, která nebude ani státnická, ani historická, jen trochu hlučná.
Politika nese stín i do zákulisí
To ale neznamená, že každá kritika je hloupá. Prezident si nemůže sundat funkci u vstupu do areálu jako náramek po festivalu. Když se vyfotí se světovou kapelou, dělá obraz. Když se objeví v davu, dělá styl. Když působí uvolněně, posiluje značku civilního prezidenta. A značka je v politice vždycky moc.
Pavelovi to navíc sedí. Motorky, vojácká minulost, strohá řeč, rocková estetika. U jiného politika by podobná fotografie působila jako zoufalý pokus omládnout přes merch. U Pavla vypadá přirozeněji, protože zapadá do příběhu, který o sobě dlouhodobě vytváří. Právě proto některé lidi tak dráždí. Autenticita politického soupeře bývá nesnesitelnější než jeho křeč.
Hudební magazín iReport popsal, že Iron Maiden v Hradci odehráli přes dvě hodiny a sedmnáct písní včetně klasických hitů, tedy poctivou metalovou lekci. Internet k tomu přidal svou vlastní předehru i dohru: kdo se s kým fotil, kdo komu podal ruku, kdo si co zaslouží a kdo kam nepatří.
Jenže veřejný život by neměl být tak křehký, aby ho rozhodila fotka prezidenta s kapelou. A úřad prezidenta by neměl být tak odtažitý, aby jeho nositel nesměl občas udělat něco normálního.
Pavel si užil Iron Maiden. Internet si užil Pavla. A země si na pár hodin připomněla, že politická polarizace už nepotřebuje zákon, kauzu ani projev. Stačí jí obyčejný snímek, pár kytar a prezident, který si dovolil být na koncertě víc fanouškem než mramorovou bustou.
