Článek
V Tallinnu se nehraje česká talk show
Petr Pavel v Estonsku řekl větu, která Babišovu vládu nemohla potěšit. Česko by podle něj jako zakladatelská země muniční iniciativy mělo jít příkladem, zvlášť když vůle spojenců přispívat klesá. Prezident chce o financování jednat s vládou a podle Českých novin upozornil, že český příspěvek by mohl posílit ochotu dalších států.
To je diplomaticky uhlazený vzkaz, ale obsahově dost tvrdý. Spojenci totiž nesledují jen české tiskové konference, domácí přestřelky a Babišovy věty o tom, že dává přednost českým občanům. Sledují hlavně to, jestli Praha stojí za projektem, který sama rozjela.
A tady začíná trapná část.
Muniční iniciativa má letos podle ministerstva obrany uzavřené smlouvy zhruba na milion kusů velkorážní munice. Loni do ní podle Pavla přispívalo osmnáct zemí, letos devět. ČT24 připomněla také prezidentova slova pro Financial Times, že iniciativa Ukrajině dodává až polovinu veškeré velkorážní munice. Jinými slovy: nejde o nějaký okrajový fond na dobrý pocit. Jde o jeden z mála nástrojů, který má na bojišti hmatatelný význam.
Koordinátor bez peněženky působí divně
Babišova vláda se rozhodla iniciativu nezrušit, ale zároveň do ní neposílat české peníze. Oficiální stanovisko z ledna znělo jasně: projekt bude pokračovat, pokud ho budou financovat jiné státy, a Česko zůstane v roli koordinátora. Premiér podle Úřadu vlády dodal, že do iniciativy „nebudou investovány žádné peníze českých občanů“.
Domácí politicky to má logiku. Babiš může říkat, že Ukrajinu úplně neodstřihl, takže se vyhne největší mezinárodní ostudě. Zároveň může svým voličům prodávat, že české peníze nechává doma. Na billboard by se to vešlo krásně.
Jenže mezinárodní politika není billboard.
Představte si hospodského, který svolá sousedy na opravu společné cesty, rozdá lopaty, určí směny, vybere místo pro štěrk a pak oznámí, že on sám nepřispěje ani korunou, protože přece už všechno organizuje. Chvíli to může fungovat. Pak si někdo položí otázku, proč má platit zrovna on, když ten, kdo celou akci vede, drží ruce v kapsách.
Pavel přesně na tohle naráží. Česká republika si díky iniciativě vydobyla pověst země, která umí spojit diplomacii, průmysl a bezpečnostní potřebu do praktického výsledku. To se nestává často. A právě proto je nebezpečné, když vláda začne z takové značky dělat administrativní službu placenou ostatními.
Východní Evropa nemá luxus únavy
Estonsko je pro podobný vzkaz dobré místo. Baltské státy nemají k Rusku pohodlný akademický odstup. Neřeší Moskvu jako abstraktní bezpečnostní seminář, ale jako souseda, který dlouhodobě testuje hranice, nervy a odolnost západních institucí. Když se v Tallinnu mluví o munici pro Ukrajinu, nezní to jako vzdálený konflikt. Zní to jako pojistka.
NATO ve svém přehledu podpory Ukrajině opakovaně zdůrazňuje, že spojenci poskytují Kyjevu vojenskou, finanční i humanitární pomoc a pomáhají s dlouhodobou bezpečnostní podporou. Aliance zároveň není přímou stranou války. Právě proto jsou podobné projekty klíčové. Umožňují Ukrajině bránit se, aniž by se Západ tvářil, že válka počká na lepší rozpočtovou náladu.
Babiš může namítnout, že každý stát má své priority a že český rozpočet není bezedný. To je pravda. Jenže rozpočet není jediná hodnota. Důvěryhodnost se také počítá. A počítá se zvlášť ve chvíli, kdy země žádá ostatní, aby financovali projekt, který sama vede.
Pavel z Estonska neudělal vládě opoziční výpad. Připomněl elementární pravidlo: kdo chce být lídrem, nemůže se chovat jako pouhý zprostředkovatel faktur. Česká politická scéna se může donekonečna hádat, jestli Babiš ustoupil, vyhrál, nebo našel chytrý kompromis. Spojenci budou méně sentimentální. Podívají se na čísla.
A jestli uvidí zemi, která chce prestiž koordinátora bez vlastního příspěvku, vyvodí si závěr sami. Bez tiskové konference, bez domácího divadla a bez ohledu na to, jak šikovně se to v Praze vysvětluje.
