Článek
Ústava není školní řád
Marie Pošarová ve svém videu řekla, že předběžné opatření Ústavního soudu sice respektuje, ale být vládou, ignorovala by je. Důvod? Prezidentova neúčast na summitu NATO by prý státu nezpůsobila škodu.
To je nečekaně pohodlná ústavní teorie. Soud rozhodne, vláda si ověří, zda jí výsledek připadá dostatečně důležitý, a podle vlastního dojmu se rozhodne, jestli jej vezme vážně. Když bude škoda malá, papír se založí. Když velká, možná se o něm začne přemýšlet.
Ústava ale není školní řád, z něhož si lze vybrat jen pravidla o přestávkách. Její článek 89 říká naprosto jasně, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Jak stojí v úplném znění Ústavy, žádná poznámka pod čarou k tomu nedodává: „pokud se poslankyni SPD zdá, že se nic strašného nestane“.
Apríl přišel pozdě
Představme si, že by se stejnou logikou začal řídit každý. Starosta by ignoroval rozsudek o nezákonné stavbě, protože dům už stojí. Ministr by neplnil rozhodnutí soudu, protože se přece „nezpůsobí žádná škoda“. Občan by nezaplatil pokutu, protože pár tisíc rozpočet státu nepoloží.
Náhle by se z práva stala anketa o tom, kdo je dostatečně silný, aby si mohl vybrat. A přesně tudy vedou dveře do anarchie, kterou SPD jinak tak ráda maluje na plakáty jako hrozbu přicházející zvenčí.
Ústavní soud přitom vládě nepřikázal složit zbraně, rozpustit kabinet ani odevzdat klíče od Strakovy akademie. Předběžně rozhodl, že vláda, ministr zahraničí i ministerstvo musí prezidentovi účast na summitu umožnit, zajistit akreditaci a nebránit mu v cestě. Konečný verdikt o kompetencích přijde později. Soud to popsal s takovou srozumitelností, že by k jeho pochopení neměla být nutná ani právnická fakulta, ani lupou čtený komentář na Facebooku.
Poslankyně nemusí mlčet. Nemá učit neposlušnost
Pošarová samozřejmě neriskuje trestní postih jen tím, že vysloví hloupý politický názor. Poslanec smí mluvit i nesmysly, od toho je svobodná debata. Jenže poslankyně není náhodná návštěvnice hospody, která nad kávou vypráví, jak by zařídila republiku. Je zákonodárkyně. Když doporučuje vládě ignorovat soud, nevyslovuje pouze emoci. Dává návod, jak má vypadat moc bez brzd.
A ten návod má i praktickou cenu. Zákon o Ústavním soudu umožňuje uložit až stotisícovou pořádkovou pokutu tomu, kdo neuposlechne příkazu soudu nebo hrubě ztěžuje řízení. Zákon není kulisa pro tiskové konference. Je to součást systému, který má fungovat právě tehdy, když se politikům nelíbí výsledek.
SPD ráda mluví o vůli lidu, pořádku a národní suverenitě. Jenže země, v níž se soudní rozhodnutí poslouchají jen tehdy, když zapadají do vládní nálady, nemá ani pořádek, ani suverenitu. Má jen silnějšího, který si zrovna myslí, že pro něj pravidla neplatí.
Pošarová možná chtěla říct, že prezidentova cesta není otázkou života a smrti. To je možné. Jenže právo se neměří podle toho, zda se vládě zrovna vyplatí je respektovat. Ve chvíli, kdy se z Ústavy stane doporučená četba a z rozhodnutí soudu nepovinný úkol, už nejde o Pavla ani o Ankaru. Jde o to, kdo příště rozhodne, že pravidla nejsou závazná.
