Článek
Pokus o únik, který musel selhat
Rozhodnutí Kanceláře prezidenta republiky utajit přesné místo letního odpočinku Petra Pavla mělo racionální jádro. Po měsících koaličních šarátek, přetahování o vládní návrhy a pod neustálým drobnohledem médií si člověk v nejvyšší ústavní funkci jednoduše potřebuje na chvíli vydechnout bez přítomnosti kamer a mikrofonů. Jenže představa, že se hlava státu posadí na motorku, vyrazí do příhraničí a nikdo si jí nevšimne, v sobě nese téměř dojemnou naivitu.
Stačil krátký výlet těsně za hranice do polské Kudowy-Zdróje, zastávka v oblíbené rybí restauraci a veškeré utajení vzalo za své. Provozovatelé podniku se vzácným hostem okamžitě pochlubili na sociálních sítích, protože mít u stolu českého prezidenta s fotoaparátem v ruce představuje marketingové zlato. A tak byl únik před veřejností dokonán jeho přesným opakem. V digitálním panoptikonu dnešní doby totiž žádné neviditelné pláště neexistují. Jakmile vstoupíte do veřejného prostoru, smartphone v ruce každého kolemjdoucího z vás dělá potenciální terč úlovkové fotografie.
Marketing obyčejnosti versus vážnost úřadu
Zajímavější než samotná cesta k sousedům je však to, jakým způsobem česká společnost na podobné výjevy reaguje. Snímek prezidenta u smažené ryby v sobě kombinuje dva protichůdné světy: neforemnou civilnost na jedné straně a nedotknutelnou ústavní autoritu na straně druhé. Pro jeho příznivce jde o dokonalý důkaz skromnosti, neformálnosti a schopnosti žít normální život bez státnických manýrů. Pro kritiky je to naopak důvod k pochybnostem, zda hlava státu až příliš nedevalvuje důstojnost svého úřadu na úroveň chlapíka ze sousedství, který se přijel protáhnout na motocyklu.
Oba pohledy se však míjejí s podstatou věci. Civilní styl Petra Pavla není narychlo vymyšleným tahem volebních poradců, ale jeho dlouhodobou značkou. Flanelová košile, jízda po serpentinách a ryba na tácku tvoří ucelený příběh o lídrovi, který se odmítá zavřít do zlaté klece Hradu. Jenže tato přirozenost v sobě nese jisté riziko. Hranice mezi sympatickou neškrobeností a ztrátou státnického nimbusu bývá tenká. Kdo dlouhodobě sází na pózu obyčejného občana, těžko pak může od stejných občanů vyžadovat bezvýhradnou úctu v momentech, kdy jde do tuhého.
Úřad, ze kterého se nedá odejít na směnu
Celá epizoda odhaluje základní paradox moderní vysoké politiky: prezidentství není profesním úvazkem s pevnou pracovní dobou. Funkci prezidenta nelze v pátek odpoledne pověsit na věšák v kanceláři a na dva týdny se stát anonymním chodcem. Symbolická zátěž úřadu ulpívá na jeho nositeli neustále, ať už zrovna vyjednává s premiérem, jedná na summitu NATO, nebo čeká na porci filetu u silničního stánku.
Snaha vyměřit si v tomto režimu ostré hranice soukromí naráží na hardwarovou realitu dneška. Veřejnost nevnímá Petra Pavla v Kudowě jako soukromníka na výletě, ale stále jako prezidenta České republiky, který si zrovna dává oběd. A protože společnost od politiků vyžaduje neustálou transparentnost, považuje i jejich volný čas za věc veřejnou. Neformální fotografie z dovolených se tak stavějí do stejné roviny jako oficiální tiskové zprávy - posuzují se, komentují a politicky váží.
Cena za prezidenta bez protokolu
Petr Pavel si po nástupu do funkce vybral cestu lídra, který se nebojí sjet mezi lidi a zahodit kravatu. Tento přístup mu přináší silné body u veřejnosti, která byla léta zvyklá na zabarikádovaný Hrad a nepřístupné mocenské centrum. Zároveň se tím ale vzdal práva na nedotknutelnou ulitu soukromí.
Fotografie od smažených ryb ukazuje, že únik před politickým hlukem je v 21. století pouhou iluzí. Když se rozhodnete být prezidentem, který boří protokolární odstup, musíte přijmout i druhou stranu mince: že váš odpočinek bude mít vždycky publikum. Únik z Hradu se tak nepodařil, ale mozaiku o civilním státníkovi doplnil o další, zcela autentický kamínek.
Zdroje:
