Článek
Václav Havel: Státník, který byl doma menší než ve světě
Havel dal nové republice něco, co se nedá vyčíslit v rozpočtu: čitelnou tvář. Ve světě představoval návrat země ze sovětského předpokoje na Západ a jeho podpis završil vstup Česka do NATO, jak připomíná Ministerstvo obrany. Doma však jeho morální jazyk někdy zněl, jako by občanům rozdával vysvědčení z demokracie.
Jeho obdivovatelé z něj udělali světce, odpůrci kavárenského patrona. Obojí je pohodlná karikatura. Havel chápal, že prezident nemá jen podepisovat zákony, ale také určit, k jakému civilizačnímu okruhu země patří. V praktické politice býval méně přesvědčivý než v symbolech. Jenže stát bez symbolů je účetní jednotka s hymnou.
Verdikt: státník i legenda. První místo, i když jeho svatozář potřebuje občas otřít od patosu.
Václav Klaus: Profesor, který zkoušel celou republiku
Klaus přinesl na Hrad intelekt, disciplínu a názorovou konzistenci. Současně působil, jako by republika byla seminář a on jediný přečetl povinnou literaturu. Evropskou integraci měnil v osobní ideový souboj, klimatickou debatu v test svobody a nesouhlas často v důkaz cizího nepochopení.
Jeho desetiletý účet zahrnoval 59 vet, stovky milostí a nakonec amnestii, která zastavila i některá dlouhá trestní stíhání; bilančně ji připomněly Hospodářské noviny. Právě poslední krok přepsal závěr jeho prezidentství tlustší fixou než všechny elegantní přednášky.
Klaus byl významnější politik než prezident. Zanechal stopu, jasný styl i spoustu užitečných sporů. Státník ale umí společnost nejen provokovat k přemýšlení, nýbrž také poznat chvíli, kdy jeho vlastní ego zabírá příliš mnoho místa.
Verdikt: velká kapitola a druhé místo. Ne legenda, spíš autor, který odmítal editora.
Miloš Zeman: Prezident, který si spletl jizvu s podpisem
Zeman pochopil přímou volbu nejrychleji ze všech: miliony hlasů proměnil v palivo pro rozšiřování prezidentského vlivu. Uměl oslovit lidi, kteří se cítili přehlížení, a politické protivníky zasahoval přesně tam, kde byli nejcitlivější. Bohužel podobně zacházel i s celou zemí.
Jeho desetiletí spojovaly spory o ústavní zvyklosti, útoky na novináře, orientace na Rusko a Čínu i mocenský stín hradního okolí. Širokou bilanci jeho odchodu popsala agentura AP: od snahy posílit prezidentský systém až po zklamané naděje na čínské investice a obrat po ruské invazi na Ukrajinu.
Zeman byl mimořádný politický talent. Právě proto je jeho výsledek tak chudý. Místo aby svou inteligenci použil ke spojení země, často dokazoval, že umí její praskliny rozeznít jako struny.
Verdikt: nezapomenutelná, dlouhá a hlučná kapitola. Čtvrté místo.
Petr Pavel: Generál, jehož pořadí ještě píše tužka
Pavel vrátil prezidentskému úřadu klidnější tón, zahraniční čitelnost a základní provozní důstojnost. Po Zemanově dekádě to působilo téměř revolučně, přestože šlo hlavně o návrat k normálnosti. Jeho vojenská zkušenost mu dává váhu v bezpečnosti, uhlazenost však sama státnictví nevyrábí.
Podle výzkumu STEM mu po třech letech důvěřuje nadpoloviční většina veřejnosti a lidé oceňují reprezentaci v zahraničí; zároveň roste dojem, že příliš vstupuje do domácí politiky. To je jeho hlavní nebezpečí. Pokud se nechá každým vládním útokem zatáhnout do ringu, z prezidenta se stane jen nejlépe oblečený opozičník.
Pavel ještě nemá hotový odkaz. Může vyrůst v pevnou protiváhu moci, nebo se utopit v nekonečném souboji s Babišem. Proto ho dnes dávám na třetí místo, ale jediného s tužkou místo inkoustu.
Tohle pořadí je samozřejmě jen můj osobní pohled, nikoli vytesaný verdikt. Netvrdím, že mám jedinou pravdu - pouze popisuji, jak jednotlivé prezidenty a jejich působení vnímám já. Rád si přečtu i vaše názory, včetně těch úplně opačných. Právě v tom má podobná debata smysl - neházet hned po sobě exkrementy a diskutovat na úrovni.
