Článek
Milost není další odvolání
Prezidentská milost má v české politice zvláštní přitažlivost. Pro jedny je to poslední lidská pojistka v systému, který někdy mele příliš tvrdě. Pro druhé zadní vchod pro ty, kdo už u soudů neuspěli. A pro část žadatelů možná také poslední naděje, že když nevyšel advokát, odvolání ani dovolání, zkusí se ještě Hrad.
Jenže Hrad není zákaznická linka pro nespokojené odsouzené. A Petr Pavel se podle čísel snaží, aby tak nepůsobil. Pražský hrad od začátku letošního roku obdržel 447 žádostí o milost, prezident zatím vyhověl ve čtyřech případech, uvedly České noviny. Loni přišlo žádostí 1144, o rok dříve 850.
To nejsou malá čísla. Ukazují, kolik lidí v milosti vidí poslední šanci, někdy možná oprávněně, jindy jako zoufalý pokus obejít výsledek trestního řízení. A právě proto je přísnost nutná. Pokud se milost rozdává příliš ochotně, přestává být výjimečným aktem a začne vypadat jako paralelní justice s podpisem jednoho člověka.
To by bylo špatně.
Přísnost může být také soucit
Pavel letos v březnu udělil čtyři milosti a Hrad zdůraznil, že rozhodovaly vážné zdravotní nebo rodinné důvody. Podle Kanceláře prezidenta republiky šlo od začátku jeho mandátu celkem o 23 milostí. Hlava státu tedy neříká, že slitování do práva nepatří. Říká spíš, že musí být vzácné, odůvodněné a obhajitelné i před těmi, kdo žádnou milost nedostali.
To je podstatný rozdíl. Milost nemá být soutěž o nejdojemnější dopis. Má zasáhnout tam, kde se právo potká s lidskou krajností: těžká nemoc, mimořádná rodinná situace, výjimečné okolnosti, které soudní systém nemusel nebo nemohl dostatečně zachytit. V takových chvílích je prezidentská pravomoc smysluplná.
Přísný metr proto nemusí být nelidský. Naopak. Chrání vážnost těch několika případů, které prezident skutečně omilostní. Když milost dostane člověk ve vážné zdravotní nouzi nebo rodič v mimořádně tíživé rodinné situaci, veřejnost to může chápat právě proto, že nejde o běžnou praxi.
Pavel se tím odlišuje od starší představy Hradu jako místa, kde se kolem milostí vždycky vznáší podezření z osobních vazeb, politických sympatií nebo zvláštní náhody. Česká paměť je na to citlivá. Milost má být akt milosrdenství, ne pachutě.
Prezident nemá opravovat soudy podle pocitu
Od roku 2024 agendu žádostí o milost převzala výhradně Kancelář prezidenta republiky, zatímco za Miloše Zemana je v první fázi posuzovalo ministerstvo spravedlnosti a na Hrad postupovaly jen ty, které splnily nastavené podmínky. Tuto změnu připomněly České noviny. Pavel si tím vzal odpovědnost víc na sebe. Zároveň tím ale nemůže ze svého úřadu udělat druhý Nejvyšší soud.
Právě tady leží hranice, která se v debatě o milostech často ztrácí. Prezident není od toho, aby podle vlastního dojmu opravoval tresty, které se mu zdají přísné, nebo aby vyhovoval lidem jen proto, že jejich příběh působí bolestně. Bolestných příběhů je v trestní justici mnoho. Ne každý je důvodem pro zásah hlavy státu.
Radiožurnál už koncem loňského roku uvedl, že Pavel tehdy omilostnil 15 lidí za rok a přihlížel mimo jiné k minulosti žadatelů i jejich zdravotní situaci; celkově tehdy využil pravomoc devatenáctkrát, napsal iROZHLAS. To zapadá do obrazu prezidenta, který milosti neodmítá ideologicky, ale drží je v úzkém koridoru.
A tak to má být. Milost je výjimka z pravidla, ne oprava systému pokaždé, když se pravidlo někomu nelíbí. Pokud stát potřebuje změnit tresty, podmínky výkonu trestu nebo zacházení s nemocnými odsouzenými, má to dělat zákonem, soudní praxí a vězeňskou politikou. Ne tím, že se budou stovky lidí obracet k prezidentovi jako k poslednímu úředníkovi nad všemi úředníky.
Pavelův přísný metr může být pro žadatele tvrdý. Pro právní stát je ale zdravý. Milost si má zachovat sílu právě tím, že ji nedostane skoro nikdo. Teprve pak může těch pár podpisů znamenat skutečné slitování, a ne jen další kolo nekonečného boje s rozsudkem.
