Přímá demokracie je krásná věc, dokud někdo nenavrhne hlasovat o Okamurovi

Přímá demokracie je v podání SPD nádherná věc. Lid promluví, politici zmlknou, moc se pokorně skloní před vůlí občanů a Tomio Okamura může spokojeně vysvětlovat, že přesně tohle říká od začátku. A pak přijde někdo jako europoslanec Tomáš Zdechovský a zeptá se, zda by se v referendu nemělo hlasovat také o tom, jestli má Okamura dál stát v čele Poslanecké sněmovny.

Najednou ta pohádka ztrácí pohodlí.

Zdechovský ve svém příspěvku na síti X položil otázku, zda by lidé hlasovali pro odvolání Okamury z funkce předsedy Sněmovny. Je to provokace, samozřejmě. Politická smeč do člověka, který z přímé demokracie udělal značku, program i název svého hnutí. Jenže právě proto funguje. Ukazuje jednoduchou věc: referendum zní nejlépe tehdy, když má rozhodovat o někom jiném.

Okamura se dlouhodobě stylizuje do role muže, který chce vrátit moc občanům. Jenže moc občanů je nebezpečný nástroj, pokud se bere opravdu vážně. Nevybírá si jen Brusel, migraci, euro nebo prezidenta. Může si vybrat i šéfa Sněmovny, který se rád zaklíná lidem, ale před soudem ho zatím drží parlamentní imunita.

A tady už politická romantika končí.

Okamura má čerstvý problém, který nejde odbýt oblíbeným slovníkem o umlčování vlastenců. Obvodní soud pro Prahu 1 uložil SPD nepravomocně třímilionový peněžitý trest za předvolební plakáty, protože podle rozsudku hnutí spáchalo trestný čin podněcování k nenávisti. ČT24 připomněla, že SPD vinu odmítá a chystá se odvolat.

To je v pořádku. Odvolání patří k právnímu státu stejně jako ostrá obhajoba. Jenže vedle toho stojí osobní rozměr kauzy. Sněmovna v březnu odmítla Okamuru vydat k trestnímu stíhání v kauze stejných plakátů; podle České televize ho podrželi přítomní poslanci vládní většiny ANO, SPD a Motoristů.

To je zvláštní typ odvahy. Na tiskovce tvrdá slova, před kamerou boj za svobodu projevu, v politickém sloganu vláda lidu. Ale když má přijít soudní prověrka osobní odpovědnosti, nastoupí kolektivní štít. Okamura může opakovat, že se ničeho nebojí. Jenže občan, kterému by za dveřmi nestála sněmovní většina, by podobnou možnost neměl.

Právě proto Zdechovského provokace míří na citlivé místo. Ne proto, že by referendum o předsedovi Sněmovny bylo jednoduchým ústavním řešením. Ale proto, že odhaluje asymetrii celé Okamurovy politiky. Lid má být nejvyšší autoritou, dokud jeho hlas posiluje SPD. Jakmile by se stejná logika obrátila proti jejímu šéfovi, začíná být najednou podezřele nekomfortní.

Vládní koalice přitom návrh referenda skutečně posouvá. Podle Seznam Zpráv se ANO, SPD a Motoristé dohodli, že k platnosti a závaznosti hlasování bude potřeba souhlas nejméně 35 procent všech oprávněných voličů, a k přijetí ústavního zákona budou potřebovat i hlasy opozice.

SPD tím získává své vlajkové téma. Problém je, že referendum v českém provedení hrozí být spíš politickou zbraní než promyšleným ústavním nástrojem. V rukou Okamury nikdy nepůsobilo jako chladná oprava demokracie. Spíš jako kladivo na témata, která se dobře prodávají ve strachu, hněvu a pocitu zrady.

Skutečná přímá demokracie ale nemůže být menu podle chuti jednoho hnutí. Nelze říkat: o tomhle ať lid rozhodne, protože se nám to hodí; o tamtom raději ne, protože by to mohlo bolet nás. Kdo roky káže odvolatelnost politiků, neměl by se tvářit dotčeně, když někdo navrhne začít právě u něj.

Okamura si z přímé demokracie udělal obchodní značku. Jenže značka se někdy obrátí proti majiteli. Když se referendum používá jako morální výtka vůči všem ostatním, dřív nebo později přijde otázka, zda stejná pravidla platí i pro kazatele.

A to je pro šéfa SPD nepříjemnější než lecjaký soudní verdikt. Protože soud lze označit za politický. Novináře za zaujaté. Opozici za hysterickou. Ale vlastnímu sloganu se utíká těžko.

Přímá demokracie je krásná věc. Zvlášť do chvíle, než někdo navrhne, aby lidé rozhodovali také o Tomiu Okamurovi.