Článek
Sladké gesto ve státě tvrdých účtů
Bábovka je vděčný politický rekvizitář. Vypadá domácky, neútočně, voní po neděli a neklade nepříjemné otázky. Ministerstvo práce svůj letošní Bábovkový den spojilo s kampaní Dík náhradním rodinám, která má podle MPSV poděkovat pěstounům a zviditelnit potřebu bezpečného rodinného prostředí pro děti mimo biologickou rodinu. Samo o sobě správné téma. Pěstouni si respekt zaslouží, děti už vůbec.
Jenže v rukou politiků ANO se z podobného gesta snadno stává něco jiného než poděkování. Stává se z něj výloha. Na jedné straně fotka s moučníkem, na druhé straně stát, který pořád neumí přesvědčivě říct, že slabé chrání stejně energicky, jako silným otevírá dveře. Ale gesto se počítá. Bábovka se vyfotí. Veřejnost dostane porci dojetí, a kdo se ptá na peníze, vypadá skoro jako člověk bez srdce.
To je na tom nejnebezpečnější. Nikdo soudný nebude zesměšňovat pomoc dětem ani práci náhradních rodin. Jenže právě proto by politici neměli používat podobné symboly jako cukrovou polevu na systém, který má trhliny.
Chudoba se nedá přikrýt moukou a cukrem
Česká chudoba se často tváří méně dramaticky, než jaká doopravdy je. Podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2025 ohroženo příjmovou chudobou 9,6 procenta lidí, zhruba milion osob. U neúplných rodin s dětmi to bylo 34,1 procenta. To už není abstraktní sociologická kolonka. To je realita domácností, kde se počítá nájem, obědy, kroužky i boty na zimu.
A právě děti z takových rodin nepotřebují politickou něhu na kameru. Potřebují funkční školy, dostupné bydlení, terénní práci, stabilní financování sociálních služeb a úřady, které nejsou nastavené tak, aby člověka v nouzi nejdřív unavily a teprve potom mu pomohly. Agentura pro sociální začleňování při MMR loni zveřejnila zprávu Sociální vyloučení v Česku: rozsah v roce 2024. Už samotný fakt, že stát musí znovu mapovat rozsah sociálního vyloučení jako zvláštní problém veřejné správy, říká o české realitě víc než slavnostní forma na pečení.
Juchelkův resort přitom zároveň mluví tvrdě o kontrolách a zneužívání dávek. I kontrola má ve státě své místo. Dávky nejsou bankomat bez pravidel. Jenže tón je podstatný. Když se vůči chudým vytahuje lupa a vůči mocným se najednou objevuje pochopení pro složité právní konstrukce, sociální stát ztrácí morální váhu.
Pro malé přísnost, pro velké právní jemnosti
Tady se bábovka mění v politickou diagnózu. Andrej Babiš se znovu pohybuje v okolí veřejných peněz, střetu zájmů a Agrofertu. Nejvyšší správní soud v jednom z rozsudků připomněl, že pokud Babiš fakticky nepřímo ovládal Agrofert, firmy s majetkovou účastí této skupiny nebyly způsobilé žádat o nenárokové dotace. A agentura Reuters popsala, že Evropská komise se dál ptá české vlády na opatření proti střetu zájmů u dotací spojených s Babišovým podnikatelským impériem.
To není drobná nepříjemnost. To je přesně ten typ mocenského sporu, který rozhoduje, zda stát měří všem stejně. Pokud se u lidí v nouzi politicky pracuje s podezřením, kontrolou a morálním poučováním, pak u premiérova bývalého holdingu nesmí nastoupit měkký koberec právních výkladů. Jinak sociální stát přestává být solidaritou a stává se scénografií.
ANO rádo vypráví, že myslí na obyčejné lidi. Jenže obyčejní lidé by měli být první, kdo se zeptá, proč se v jejich směru počítá každá stokoruna, zatímco kolem velkých peněz se vede opatrný tanec. Bábovka může být milé gesto. Ale stát není charitativní stánek na školní slavnosti.
Skutečná sociální politika se nepozná podle toho, kdo upeče moučník. Pozná se podle toho, kdo má odvahu říct, že veřejné miliardy nesmějí téct nahoru, zatímco dolů se posílá sladká útěcha a prosba o vděčnost.
