Článek
Příručka pro puč po motoristicku
Puč si člověk obvykle představí trochu dramatičtěji. Tanky před institucemi, vojáky na chodbách, zabrané vysílání, někdo v uniformě, kdo vysvětluje, že demokracie si dá na chvíli pauzu.
Petr Macinka však našel novou, úspornější verzi. Stačí, aby prezident podal kompetenční žalobu a Ústavní soud vydal předběžné opatření. Ministr zahraničí tomu začal říkat pokus o ústavní puč.
Je to vlastně praktické. Slovo „puč“ se tím zmenší na úroveň politické alergie. Kdo se odvolá k soudu, útočí na stát. Kdo má jiný výklad pravomocí, válčí s vládou. Kdo nechce přijmout vládní rozhodnutí bez otázek, patrně připravuje převrat s pomocí spisu, razítka a lhůty pro vyjádření.
Jenže Ústavní soud zatím Babišově vládě nevzal ani vládu, ani zahraniční politiku, ani právo hájit její stanoviska. Uložil jí pouze, aby prezidentovi umožnila účast na summitu NATO, zajistila akreditaci a nebránila mu v cestě. Sám soud zároveň výslovně uvedl, že předběžné opatření nijak nepředurčuje konečný verdikt ve sporu. Jak stojí v rozhodnutí Ústavního soudu, o hranicích pravomocí bude teprve rozhodovat plénum.
Puč, který musí počkat na právní analýzu a několik měsíců soudního řízení, je možná nejzdvořilejší puč v evropských dějinách.
Dovolte mi, abych se vyjádřil tady k tomu pokusu o ústavní puč…
Když právo překáží, stane se nepřítelem
Macinkův výrok není jen přepálená věta do kamer. Je to znepokojivý zvyk: každou instituci, která se nepodřídí politickému přání vlády, proměnit v podezřelého protivníka. Prezident je údajně lídr opozice. Ústavní soud se má pasovat do role nadvlády. Právní postup je konfrontace.
Takto se moc učí mluvit sama se sebou. Neříká: máme spor, ať ho vyloží soud. Říká: kdo spor otevře, je problém. To je pohodlné, protože se pak nemusí debatovat o Ústavě, zvyklostech ani o tom, proč vláda prezidenta z delegace vynechala. Stačí kolem celé věci natáhnout červeno-bílou pásku s nápisem „puč“.
Právník Jan Preuss v rozhovoru pro iROZHLAS Macinkova slova odmítl jako nepřiměřeně silná. A není třeba být ústavní právník, aby člověk pochopil proč. Kompetenční spor je přesně nástroj pro chvíli, kdy se prezident a vláda neshodnou, kdo má jakou pravomoc. Nejde o závadu systému. Jde o systém v provozu.
Ministr zahraničí by měl znát váhu slov
Macinka není internetový diskutér, který může druhý den napsat, že to byl jen emotivní status. Je ministrem zahraničí. Člověkem, který má v cizině vysvětlovat, že Česko je předvídatelný stát, kde fungují instituce, soudy a pravidla.
Místo toho nabízí obraz vlády, která předběžné opatření soudu čte jako atentát na vlastní autoritu. To není sebevědomí. Sebevědomá moc unese i verdikt, který jí dočasně zkomplikuje plán. Jen slabá moc potřebuje každé omezení označit za útok.
ČT24 připomněla, že premiér Babiš rozhodnutí formálně respektuje, zatímco Macinka mluví o puči. Tento rozdíl stojí za pozornost. Respektovat soud a nesouhlasit s ním je normální. Proměnit soud v nepřítele státu už je jiná disciplína.
Macinka se možná bojí, že prezident získá příliš velký prostor. Měl by se ale bát něčeho horšího: že veřejnost začne považovat za normální, když ministr označí právní kontrolu vlády za převrat. Pak už nebude problém v tom, kdo sedí na summitu NATO. Problém bude v tom, kdo ještě smí vládě říct ne.
